LUDĚK VOJTĚCHOVSKÝ
LUDEK VOJTECHOVSKY

Mezihra současné české fotografie
An Interlude in Contemporary Czech Photography


Vracel se z Olomouce z národní výstavy fotografií, kde svými snímky vyhrál v kategorii do pětadvaceti let. 

Stál v uličce přeplněného rychlíku s Vladimírem Birgusem, současným teoretikem fotografie:

Bylo by dobře, kdyby jsi se přihlásil ke studiu na FAMU.

Já myslím, že ne. Nic nového bych se tam nenaučil.

V odpovědi dvacetiletého Luďka Vojtěchovského nebyla žádná nechuť ke vzdělání, ani arogance k prestižní škole; byla to prostě odpověď autora, který již tehdy stál pevně na své cestě. 

V následujících letech to ostatně ve své tvorbě mnohonásobně potvrdil.
Ke konci 80. let dvacátého století pomalu opouští dokument prostředí města, jeho ulic, dvorků a zákoutí, aby se od poloviny 90. let zcela vzdálil dobové fotografii. Bez ohledu na módní a uznávané trendy současnosti se uzavírá v temné komoře a vytváří intimní černobílý svět.
Stále se mi vrací neodbytný sen (říká fotograf): chystám se ke skoku z mostu do vod kalné řeky... totéž pak prožívám ve fotokomoře: nořím se do jiného prostoru, který je omezen formátem A4 černého kartonu.

Motorem mé práce je pak nekonečnost možností, kdy sen se stává realitou a realita snem. Chci jich prozkoumat a poznat co nejvíce... lemuji svou cestu dopředu krajinou tvořenou hrou, jež ji dává smysl a život.


V dokumentu je fotografie součástí všeho a všech, kteří jsou zachyceni v obraze. Fotografie Luďka Vojtěchovského jsou tiché, prosvětlené paprsky fantazie.
Jiří Kolář ve svém portrétu fotografa Miroslava Háka Hlas očí říká:

Všimněte si, jak fotografie málo mluví o skutečných či osobních zážitcích svých tvůrců. V tomto ohledu jsou fotografové pravými básníky, neboť city, které nezažili, jim poslouží stejně hluboce, jako ty, jež jsou jim všední nebo dokonce smrtelně vlastní. O všech můžeme řící, někdy velmi určitě, co milují nebo nenávidí, co jim učarovalo nebo čeho si nevšímají, ale nevíme nic o jejich osobním životě, zůstávají jaksi shakespearovsky anonymní.

Avšak na druhé straně: Přijde také fotograf, který by dokázal říci o sobě holou pravdu, jak to dokázalo už mnoho básníků?

                                      Pavel Šmíd

He was returning from the National Photographic Exhibition in Olomouc
(Moravia), where his photographs had won the category for photographers under the age of 25. He stood in the aisle of a packed express train talking to Vladimír Birgus, a contemporary expert on the theory of photography:
"It'd be a good idea if you applied to study at FAMU" [the Academy of Arts'Film and Television faculty]
"I don't think so. I wouldn't learn anything new there."

Luděk Vojtěchovský's answer was neither a rejection of education nor an arrogant attitude towards that prestigious school. It was simply the answer of an artist who had already resolutely embarked on his own path.
This would be confirmed many times in the years to come.
Towards the end of the 1980s he slowly began to abandon the documentation
of the urban setting, its streets, courtyards and secluded spots. By the mid-1990s he had completely abandoned contemporary photography. He shut himself off from the present in a dark studio, completely ignoring fashionable and accepted trends in contemporary photography, creating his own intimate black-and-white world.
I keep having a persistent dream (says the photographer): I'm getting ready to jump off a bridge into the murky waters of a river... that's what I experience in the darkroom: plunging into a different space, one that is limited to an A4 format piece of black card. The engine driving my work is
the endless possibilities where dreams become reality and reality dreams.
I want to explore them and come to know them intimately... they line my way forward through a countryside made of games that give sense and life.

As a document, photography is a part of everyone and everything captured in its picture. The photographs of Luděk Vojtěchovský are calm, light rays of
fantasy.
In his portrait of the photographer Miroslav Hák Voice of the Eyes, Jiří Kolář
writes: "Note how little the photographs speak about the personal experiences of their creators.
In this sense photographs are true poetry because the feelings that have not been experienced are just as deep as those that are quite ordinary or even  fatally personal.
What we can say, sometimes quite specifically, is what he loves and hates,
what enchants him and what he ignores. But we know nothing about his personal life, which remains as anonymous as that of Shakespeare.

On the other hand: Will there ever appear a photographer who is able to tell
the absolute truth about himself as many poets have done?"

                                       Pavel Šmíd