LUDĚK VOJTĚCHOVSKÝ
LUDEK VOJTECHOVSKY


Rozhovor/ Interview




Luděk Vojtěchovský

Rozhovor o fotografii, vzpomínkách, dívčích očích a smirkovém papíře



Seděli jsme v restauraci Imperiál na pardubickém náměstí Legií. Den předtím byla otevřena v chrudimské galerii Art jeho výstava 60 fotografií s názvem Mezihra. Stejný název měla i kniha, kterou jsme na výstavě pokřtili. Bylo něco kolem třetí hodiny, Luděk pil pivo, listoval svojí knihou a povídali jsme si o jeho fotkách. Vyprávěl mi, že fotit se dá kdekoliv, třeba v téhle hospodě. Otočil se po sále, rozhlédl se a nakonec řekl: "Dneska ne, dneska tu nic není".


Kdy jsi vlastně poprvé objevil fotografii?

Ve čtrnácti letech jsem dostal od tatínka fotoaparát Ljubitěl a od té doby mě to strašně chytilo - fotil jsem u Labe v zimě, dešti a mraze. Můj otec, i když viděl, co fotím za blbosti - stovky fotek melioračního bagru a další nesmysly pořád dokola, nikdy mi neřekl jediné kritické slovo. Možná proto, že jsem si jako dítě se zdravím hodně vytrpěl a rodiče byli rádi, že mám o něco zájem. Vzpomínám, že mě jako dítě až magicky přitahovala jedna stará oprýskaná zeď a vždycky jsem se strašlivě těšil, až budu moci kolem ní jít. Dodneška mám vůbec rád zdi.


Kdo tě učil pracovat v temné komoře?

Kromě Ljubitěle mi táta sehnal od jednoho známého jakýsi zvětšovák, který byl amatérsky doma dělaný. Já na něm dva roky vyvolával fotky, z nichž nebyla jediná ani kontrastní ani zaostřená. Přesto mě to neodradilo a teprve když se všichni vykoupali, klečel jsem denně na pračce a vyvolával fotky. Fotografická aktivita našich tímto končila a já si musel na vše vydělat sám a vše se sám učit. Všichni vrstevníci se šli bavit a já dělal fotky.


Neříkali, že jsi divnej?

Maminka nadávala, že dělám jen blbosti a blbý fotky, že fotím jen samý zdi a nic pořádnýho že nedělám, to jsou přesně její slova.
Chodil jsem sice chvíli do fotokroužku, ale to mi nic moc nedalo. Seznámil jsem se tam ale s Jirkou Zikmundem, s nímž jsem měl svou první výstavu. To byl moc dobrej fotograf.


Proč jsi se šel vyučit reprodukčním grafikem?

Díky tomu, že jsem byl jako dítě na těžké operaci, a tím pádem měl změněnou pracovní schopnost, musel jsem vybírat povolání s určitým omezením na pracovní prostředí. Tenkrát jsem se měl původně stát hodinářem, ale protože k mamince chodil do ordinace vedoucí tiskáren, měl jsem protekci a po složení talentových zkoušek z kreslení jsem byl přijat na učební obor reprodukční grafik. Čtyři roky jsem v Praze na škole kreslil, ale hlavně rýsoval. Takže jsem potom šel dálkově studovat střední grafickou průmyslovku - Helichovku - obor všeobecná polygrafie. V té době už jsem věděl o fotografii.


Co bylo potom?

Od kamaráda jsem dostal nabídku jít fotit na Krajské památkové středisko. Fotili jsme desetitisíce různých předmětů od nábytku po sklo. Myslím, že tam jsem se naučil nejvíc. Vzpomínám rád na paní Plecháčkovou, ta mě třeba naučila, jak se fotografuje například interiér kostela, nechápal jsem jak se v té tmě dá něco vyfotit.


A v té době jsi dělal vlastní fotky?

Tak v té době jsem měl dlouhou přestávku. Celej den jsem fotil památky a pak jsem šel radši na pivo. Tak to bylo až do roku 1991. No a potom mi zase kamarád řekl ať jdu na volnou nohu, tak jsem skončil u památek a začal pracovat pro tiskárny. Ale hlavně jsem dělal rastry a siťování. Dobrý bylo, že jsem začal zase fotit pro sebe, i když ne tolik, kolik bych chtěl. No a jak se zlepšovala reprodukční technika, taky bylo i méně práce na zakázkách a já začal mít víc času. A tak je to až do dneška. Občas přijde zakázka, ale hlavně dělám pro sebe, své fotografie.


Kdy tě fotografie začala poprvé zajímat jako "umění" ?

To bylo když jsem dělal tady naproti u restaurace Taxis sérii fotek, kterou jsem nazval Fragmenty města.


Kolik ti bylo?

Asi devatenáct. To jsem už moc nefotil lidi, jenom ty zdi a fragmenty.


Měl jsi v té době někoho, kdo ti rozuměl?

Lubora Netušila. To byl kamarád a moc mi pomohl. Seznámil mně s mnoha skvělými lidmi.
Ale v podstatě jsem v tom byl sám. Mně se dokonce zdály fotografický sny - jak chodím zdí, nebo že si prohlížím fotografické knížky, které jsem v životě neviděl. Nebo jsem v neděli těsně před obědem vystartoval ke stadionu Rudé hvězdy a musel jsem tam udělat nějaké fotky. Prostě mě to tam táhlo, takový podivný věci jsem dělal.


Co pro tebe znamenalo výtvarné umění?

Jako kluk jsem sbíral známky a na nich hlavně portréty a výtvarné umění. Je pravda, že víc než fotky mě inspirovalo výtvarné umění - hlavně grafika. Moc rád jsem měl atmosféru obrázků Františka Tichého. Ale hlavně, já jsem byl maniak do kina. Třeba i pětkrát týdně. A to mě hodně ovlivnilo. Jireš, Vláčil, všechno, co dávali ve filmovém klubu ... Byl jsem nadšený z atmosféry těch filmů.


Ovlivnila tě nějaká fotografická knížka?

Ne, žádná konkrétní. Měl jsem trochu pojem o tom, co se ve fotografii děje z katalogů, které mi chodily z výstav. Jinak nic. Ale co mě bralo, byly Fotografické obzory, které jsem kupoval v antikvariátech. Tam byly fotky dělané dokonalou technikou, i když ten obsah byl většinou horší.


Máš fotografii ze svých začátků, která se ti doposud líbí?

Mám jednu takovou. Je na ní pán s pejskem, dělal jsem ji v sedmnácti a dodneška je pro mě docela důležitá. A ještě jednu, je to taková tyčka s přepůleným horizontem.

Jaké používáš fotoaparáty?

Teď Nikona, kterého mám od Pavla Šmída, ale začal jsem jsem Ljubitělem od tatínka, později jsem si sám vydělal na Zenita, potom jsem měl deset let Praktiku, taky Pentacon Six, který jsem si koupil v chrudimském bazaru. Taky mám Magnolu na velký negativy 13 x 18. Když jsem se stal živnostníkem, musel jsem si koupit Minoltu, protože s Praktikou jsem nevypadal jako firemní fotograf. A taky jsem jako foťák použil zvětšovák. To když jsem fotil velký model Pernštýnského náměstí. Byla to docel sranda.

Fotografuješ portréty, reportáž, zátiší, děláš komerční zakázky. Není toho najednou trochu moc?

Ani ne. Ale komerci nedělám rád. Moc mě nebaví, ale je to práce a jsem rád, že ji mám. Když mě ale vezou někam něco fotit, tak se moc rád dívám na krajinu. Baví mě, když jedu někam hodně daleko.


Které z těchto témat děláš nejraději?

Nejraději dělám ty pocitový věci. Ty pod tím zvětšovákem. A taky portréty.


Necháváš se při focení ovlivnit náhodou, nebo jdeš přesně za svým cílem?

Řekl bych, že za svým cílem jdu, ale ty náhody se mi hoděj. Když vidím člověka na ulici, tak mu nadběhnu a počkám si až dojde tam, kam potřebuju. Když dělám pod zvětšovákem, tak vezmu náhodně nějaký papír a náhodně ho nějak položím. Náhoda mi pomůže v tom, co chci.


Proč děláš černobílou fotografii?

Je to dané světem, který vytvářím. Tam barva neexistuje. Černobílá mi dává nejvíc možností, volnost zpracování při focení, při úpravě negativu škrábáním, vytvářením sendvičů. Fotku můžu nadržovat, jak chci, můžu ji zeslabovat, tónovat. Neumím si představit, že moje fotografie by nebyly černobílé.


Fotografie z cyklu MEZIHRA pořizuješ bez fotoaparátu. Proč?

Ono to jinak nejde. To, co dělám, normálním foťákem nafotit nejde. Takže fotím zvětšovákem. A navíc, když fotím venku, tak mě spousta věcí ruší. Když fotím realitu, tak musím dělat kompromisy.

Jde ti o zachycení reality nebo svých představ?

Chci dělat "zvláštní" realitu. Jinou, čistou. V podstatě dělám jenom můj svět, fotím věci abych změnil jejich původní význam. I když je to takový lámání v kole. Všichni se jdou koupat a já sedím doma ve temné komoře. Fotit u rybníka, to mě moc nebere. Nedává mi to fantazii. Hezká fotka se ti okouká za tři dny. Ale k těmto fotkám se můžeš stále vracet a vidět v nich pořád něco nového.
Moje fotky jsou jenom fantazie, i když se nechávám ovlivňovat vším kolem sebe. Najednou na mně nějaká věc začne mluvit. Třeba jednou chtěl malej Dominik smirkový papír, šel jsem do garáže a tam jsem jeden vytáhl. Bylo na něm něco těžkého a tak se krásně poškrábal ... Dominik ho už nedostal, dal jsem mu jinej, novej.
Tyhle fotky jsou jakoby vzpomínky. Jako že jsem je už někdy viděl. Kdysi jsem jeden cyklus nazval Vzpomínky na město. Já ten život beru tak, že jsem už dávno mrtvej a už jenom vzpomínám na to, co za pár let bude pravda.


Jak vlastně ty fotky bez foťáku děláš?

Jsou to aranžované fotky, které vznikají přímo pod zvětšovákem. Na černý karton si například dám suché listy, nebo papíry, nebo co mám zrovna po ruce. Taky věci, které najdu na ulici. Fotím na málo citlivý technický film, svítím pětisetwattovou žárovkou. Pak tou žárovkou hýbu a dívám se, jak to kreslí. Sleduju, co se na budoucí fotce děje, různě vše nasvicuji. Znovu se s očima u objektivu dívám, co se na papíře děje, pak zase část přikryju papírem nebo dám něco pryč ...

Ta situace není zopakovatelná ...

Ne. Kolikrát se sám divím, co mi z toho vylezlo. Na té fotce dělám dohromady několik dní.


Viděl jsem u tebe nazvětšované fotografie fotografů - kolegů. Proč to děláš?

Především je to pro mě práce. A potom mě to taky baví. Teď třeba zvětšuju z původních negativů fotografie Jana Lukase pro jeho pražskou výstavu. Měl jsem to štěstí, že jsem ho navštívil u něj doma v New Yorku a shodou okolností jsem byl pro roce osloven, abych pro něj udělal fotky. Pro mě je to velká pocta.


Viděl jsem od tebe spoustu krásných portrétů. Co tě na nich zajímá?


Duše.

Rozlišuješ mezi portrétem ženy a muže?

Líbí se mi, když ženský jsou milý, uvolněný, bezstarostný. Na ženách se mi nejvíc líbí oči. To je nádhera.

Kdo ze světových fotografů tě nejvíce ovlivnil?

Kdysi dávno Ralph Gibson a jeho Fragmenty reality a taky Duane Michals a jeho Cesty do podvědomí. Ti dva nejvíc. A pak samozřejmě od každého něco. Každý něco vyfotil, co se mi strašně moc líbí.

A z českých?

Určitě František Drtikol. A pak taky pan Rösler, Sudek, Drtikol, Hackenschmied, Lukas.


Kde jsi nejraději fotil?

Díky Pavlovi Šmídovi se mi splnilo velké přání - fotil jsem v New Yorku. To byl můj velký sen.


Kde bys ještě fotit chtěl?

Kde bych chtěl fotit? Nevím, ale strašně rád fotím tam, kde se zdánlivě nic neděje a na první pohled nic není. Třeba na pardubickém sídlišti Dukla. Tam jsou jenom baráky, klepadla, zase baráky a klepadla. To mě moc láká. Tam chci fotit.


Na posledním Paris Photo jsi měl velký úspěch. Co si o tom myslíš?

Jsem moc rád, že jsem nezklamal Leica Gallery, která mě tam představila. Samozřejmě jsem byl moc překvapený zájmem o mé fotky, prodal jsem jich tam nejvíc z českých fotografů a dostal hodně peněz. Myslel jsem si, že jsem milionář. Vrátil jsem dluhy, něco dal dětem a už jsem zase tam, kde jsem byl.


Zúčastnil jsi se desítek výstav po celém světě a obdržel na nich množství cen. Pomohlo ti to nějak?

Ta ocenění nastartovala zájem o moji práci, bylo to příjemné. Taky jsem udělal radost Laďce. Pro mě osobně to moc neznamenalo. I kdybych nikdy nic nevyhrál, ty fotky to nezmění.


Máš nějakou metu, které bys chtěl dosáhnout?


Chtěl bych, až tady nebudu, aby moje fotky žily za mně. Aby byly tak dobrý, že by je lidi nevyhodili.


Proč vlastně fotíš?

Asi musím. To je jako, proč dýcháš. Asi bych bez focení umřel.



                                                              S autorem rozmlouval Luboš Jelínek
                                                                           28. 4. 2004


_________________________________________________________________________

Luděk Vojtěchovský se narodil 11. srpna 1959 v Čáslavi, krátce poté se stěhuje do Pardubic, kde tatínek dostal místo v chemičce v Rybitví. Vyučil se reprodukčním grafikem, později studoval na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Fotografoval pro památkovou péči, dělal komerční zakázky pro tiskárny.
Absolvoval přes 130 výstav po celém světě. Obdržel několik zlatých medailí FIAP.
Žije v Pardubicích.