Pavel Vašíček

Vernisáž v chrudimské
Galerii ART


 

 

PAVEL VAŠÍČEK V CHRUDIMI

         Současná malba je celkem široké pole přístupů, nejvíce od sebe vzdálené jsou exprese a klasická malba, dnes se říká spíše hyperrealismus. Ne že by dříve někteří malíři nezešíleli a přešli od jednoho k druhému, ale nikdo se je nepokusil spojit. Pavel Vašíček ano. Narodil se na konci sedmdesátých let, vystudoval pražskou akademii v ateliéru klasických malířských technik Zdeňka Berana. Je Evropan, to znamená, že žije v Čechách, v nedaleké Kutné Hoře, ale nikoli pořád. Teď právě se vrátil z Německa, kde pracoval na monumentálních epických obrazech konfliktu a bolesti. Vedle toho vznikla také nová série lyrických, abstrahovaných krajin, které přivezl do Chrudimi.

         Studoval rovněž šperk v Turnově a sklo v Novém Boru a na obrazech jsou obě tyto zkušenosti znát. Barvy mají sklon vypadat jako broušené drahokamy a jindy máme pocit, že se díváme na plátno přes sklo, přes stěnu tekoucí vody a realita je tím pohledem tak nějak proměněná. Vašíčkova malba je vyjádření toho, co lze občas náhle zahlédnout mezi skutečností a jejími zasutými vrstvami. V tématu by se dala vystopovat souvislost s tím, co hledaly i nedávné výstavy v Rudolfinu, Motýlí efekt nebo Soumrak. Za neklidný dojem může pohled skrze sklo a exprese. Exprese byla v českém umění přítomna v baroku a po celé dvacáté století. Nyní přichází další expresivní impuls z bývalého Východního Německa, hodně se mluví o lipské škole a Neo Rauchovi. Někteří teoretici nazývají tento styl malby neorealismem. My víme, že ten pojem patří do padesátých let a k italským filmům, ale zatímco jiné předpony realismus pouze popisují hyper, foto, neorealisté jako kdyby chtěli realitu i měnit.

         Klasičtí malíři, kteří prošli Beranovým ateliérem, jsou zvláštní, velmi zajímavá a kupodivu poměrně málo známá skupina, která není k vidění na příliš mnoha výstavách. Když jsme v roce 2002 připravovali výstavu hyperrealismu, nebylo úplně jisté, že v Čechách vůbec takový světový směr je. JE a velmi pozoruhodný. Jenže namalovat obrazy, které svým účinkem konkurují fotografii, trvá dlouho, dlouhé měsíce a jen co se domalují, hned se prodají, výstav je málo, sběratelé si žárlivě své obrazy střeží. Historici umění pochybují, zda má v době dokonalých technických obrazů smysl realitu napodobovat, popisovat. Když máme fotografie a videa, nebo animované filmy. Já jsem si ale jistá, že i v reprodukování reálných forem je už obsažen komentář, interpretace, příběh, pro který mělo smysl se s obrazem tolik měsíců malovat.

         Jak expresionisté, tak hyperrealisté se zabývají realitou, ale každý ji vidí jinak. Stejně jako jsou odlišné výsledné obrazy, tak jsou různí i lidé, kteří je vytvořili. Hyperrealisté chodí do ateliéru jako do normální práce na osm hodin denně, jsou vyrovnaní, protože na obraze pracují mnoho měsíců, jejich práce má logický sled, který je dopředu naplánován, takto se malovalo už několik století. Expresionisté rvou bariéry na kusy a žádný boj není pořád stejně intenzivní. Někdy je to obrovské a jindy to jen tak doutná. Přesto i jejich způsob má v sobě něco, co se dobře hodí k naší superzrychlené době. Chce to velkou odvahu opustit dokonalost malby, perfekci, když ji umíte, to je jistota. Ale exprese, to je gesto, tlukot srdce, křik, u exprese si musíte věřit, protože malba se nedá opravovat, jen přemalovat.

         V tvorbě Pavla Vašíčka je několik poloh, nápadná jsou silná epická témata, Velký, malý Herakleitos, Bez kůže s kůží, Apokalyptičtí jezdci. V Chrudimi ale převažují témata lyrická a těmi jsou krajiny. Je neobvyklé, že obrazy jsou namalovány ve formátu na výšku. Formát se zdá být detailem při poznávání obrazu, ale ve skutečnosti může hodně říci. Dokud malba usilovala o realitu, používala obdélníky postavené na zlatém řezu, jako písanky a bankovní karty, jenže větší. Šířkový formát byl pro krajinu, výškový pro figury a portréty. Pro marínu, tedy obrazy moře nebo pobřeží, byl formát nepatrně prodloužený. Někde okolo roku 1890, v době secese, se stal ideálním formátem čtverec. Vzpomeňte si na zásadní obrazy Gustava Klimta. Ale do čtverce už nepřepíšete skutečnost, tak jak ji vidíte, musíte ji tam zakomponovat podle svého já, svého ega. Do tohoto formátu dostane malíř velký kus sebe. V tu chvíli je jasné, že podívat se na krajinu něčíma očima je mnohem zajímavější, než jen kopírovat realitu. Společně se čtverci přišly i velmi dlouhé a úzké formáty, třeba Muchovy plakáty. Krajina na výšku, někdy i ve velmi zúženém formátu, je krajina, která má osobnost. Můžeme mluvit o poučení na Dálném východě a na svitcích zvaných kakemono, kde je krajina viděná na výšku běžná, například horská.

         Některé obrazy autor pojmenoval V lese, Na samotě, to jsou velmi introspektivní názvy. Pro jiné použil krásná, zvukomalebná česká slova Tání, Mělčiny. Melodický zvuk těchto slov je součástí malby. Na výstavě je zastoupeno i zátiší u okna s květinou ve váze, jehož námětem je identita. Poslední krajiny jsou ještě expresivnější než malby z předchozích let, ale stále jsou to obrazy maximálně proměnlivé. Jak říkal Hérakleitos Všechno se pohybuje a nic netrvá. Jsou to obrazy, které se před námi odvíjejí jako filmové sekvence, nejsou statické.

         Pavel Vašíček je malíř filozof, jeho obrazy k nám mluví v hádankách, nechávají nás skutečně přemýšlet, co před sebou vidíme, ale dokážou to tak, že nás to uvažování nenudí ani nepohání pryč a baví nás. Je to Hra se skleněnými perlami Hermanna Hesseho, víra v nepřemožitelnost myšlenky, přesvědčení, že pravá duchovnost nemůže stát mimo svět.

                                                                                                                 Martina Vítková

 


 





 

home