JITKA VÁLOVÁ

* 13. 12. 1922



 

Jitka Válová - Dotek hudby

Kdo chce být umělcem, musí být Mozartem – nebo ať jde sázet brambory.
                                                                                                          (Aristide Maillol)


Tvorba sester Válových, bezesporu jediné sourozenecké dvojice v českém poválečném umění, byla od počátku spjata s programem skupiny Trasa, jejíž program jasně odkazoval k myšlenkám meziválečné avantgardy. Obě sestry, ač na první pohled jedna jako druhá, se však ve svých malířských projevech výrazně odlišovaly. Hutnými tvary a emocemi posedlou Květu vyvažoval jemný a duchovnější přístup Jitky.

Výstava v chrudimské Galerii Art přináší sondu do současné kresebné a nedávné grafické tvorby Jitčiny (13. 12. 1922) s drobnou připomínkou práce její nedávno zesnulé sestry Květy (13. 12. 1922 Kladno, † 6. 9. 1998). Jitka se po smrti sestry stále více ubírá cestou postupného odhmotňování formy a minimalizace použitých vyjadřovacích prostředků. Pokusy o záznam pohybu, letu, střetu se v její tvorbě objevují od počátku. Od vzpínajících se figur, které v průběhu let ztratily své konkrétní antropomorfní rysy, se Jitka Válová ocitla znovu na pomezí abstrakce. Starší grafické listy jasně reflektují zmíněný vývoj v průřezu několika let, nejstarší vystavené grafiky pocházejí ze 70. let 20. století. Už samotné názvy jednotlivých grafických listů zřetelně dokumentují autorčiny postoje a okruh problémů, kterými v době jejich vzniku se zabývala. Základem obrazového vyjádření je pro ni figura, často jakýsi vertikální svazek slinutých těl, který autorka tvaruje a ohýbá pod náporem sledovaného tématu. Ve vystavených pracích pak autorka přináší pod tituly jako je Propletení (1996), Odvracení (1996), či Pod tíhou (2006) okamžiky boje, zápasu, ale i naděje a rezignace. Ve výčtu grafické tvorby Jitky Válové nelze vynechat grafický list Dvojice odhodlaných z roku 1970, který jakoby pomyslně vyjadřoval nelehkou životní cestu obou sester. Expozičně vhodné bylo tedy vyvážit dominující tvorbu Jitky i několika díly její sestry Květy. Její práce, ať už je to Milosrdný samaritán (1996), Kristus (1996), či Objetí (1998) se orientují k alegorickému způsobu vyjádření. Květa má blízko k náboženské spiritualitě, v dílech je znát zakotvenost v křesťanských tradicích. Její dílo je prodchnuté empatií a pozorností k lidskému údělu. Zachycuje kontakt, dialog, objetí, není jí cizí soucit, pokání, láska. Grafický díl výstavy pomyslně uzavírá společná grafika obou sester Sblížení - Rozhovor o sblížení (70. léta).



Další částí výstavy je překvapivá sonda do aktuální kresebné tvorby Jitčiny. Kresby autorka vytvořila v nedávné době, některé z nich vznikly těsně před vystavením. Diváci mají možnost vidět, kam došla svými postupnými experimenty na poli malby a kresby. Současná tvorba Jitky Válové se zacyklila, autorka se pomyslně vrátila do doby konce 70. a začátku 80. let 20. století, kdy začala dílčím způsobem experimentovat s litou kresbou. V posledních realizacích se dostala, i vzhledem ke své tělesné křehkosti a pokročilému věku, do bodu, kdy už je pro ni stěží únosné použití štětce jako prostředníka k vyjádření určitého záměru. Proto propojuje ruku s nádobkou barvy a rytmicky ji vylévá na plochu papíru. Nezastírá inspiraci hudebními motivy z děl světových velikánů, jako byli Bach, Mozart, Beethoven či Sibelius. Při poslechu hudby intuitivně vstřebává a dále přenáší strukturu hudebního opusu, vnímá rytmus, pauzy, souzvuky i sólové party. Hudebnost tvorby, úmyslné opakování akordů a tónů chápe podobně jako písňové nápěvy. Rytmické opakování v rámci jedné barvy – černé – ji dává prostor k vykreslení a zaznamenání vibrujících tónů, ať již zachycených z vnějšku nebo možná i častěji zevnitř, z vlastního nitra. Nebarevná, střízlivá až asketická černá zachycuje proces, černou je schopná vyjádřit, parafrázujeme-li slova Paula Gauguina, to nejvšeobecnější a přitom nejneurčitější, co je v přírodě: vnitřní sílu. Proces vytváření je jí okamžikem soustředěnosti, transu. I přes formální podobnost jejich kreseb s díly americké abstraktní či akční malby, není její projev avantgardistický, ale spíše inklinuje k vyjádření meditativních nálad člověka na sklonku života. Z domácích autorů lze formální obdobu najít například v díle Olgy Karlíkové a jejích automatických záznamech zvuků a zpěvu ptáků.




Srovnání vizuálního a akustického projevu se v umění objevovalo v minulosti mnohokrát. Zážitky synestezie, kdy dochází k vyvolání optických zážitků na základě sluchového podnětu, se oblíbili mnozí pokrokoví umělci. Ať už to byl v hudbě Debussy se svými pokusy zprostředkovat hudbou vizuální prožitek (Svit luny) nebo Skrjabinovo propojení symfonické básně Prométheus se světelnými efekty.1)  Z domácích umělců vzpomeňme na Pešánka nebo Ponce. Častěji se však setkáváme s malířskou konfrontací barvy a tónu, než s kreslířským hledáním analogie mezi čárou a melodií. A tak Jitka Válová navazuje, podobně jako v minulosti třeba Paul Klee, na rytmické hudební struktury za současné reflexe svých osobních vjemů.

Výstava přináší dílčím způsobem tvorbu obou sester. Spojuje zobrazení vnitřních - existenciálních stavů Jitčiných a s podprahově cítěnou křesťanskou tradicí a spiritualitou Květy. Je důležitým počinem a připomínkou aktivit autorek, které významně, především v rámci proudu figurativního vyjádření, významně obohatili české výtvarné umění 20. století.
                                                                                                
                                                                                           Štěpánka Bieleszová



1) Hynek Rulíšek, Hudba v české kresbě a grafice (kat. výst. Ve Foyer Malé scény DK ROH v Českých Budějovicích), únor – březen 1984. Zmiňuje termíny barevné slyšení a hudební vidění.


 

 



       
       Sběrači II                                                                       Diváci IV

 

5. dubna 2007 vytvořila Jitka Válová litografie "Sběrači II" a "Diváci IV"
V nákladu Galerie Art je s umělkyní vytiskl pražský litograf Jiří Lípa.
Při práci je fotografoval Pavel Šmíd.

 

Litografie si můžete objednat
zde


 


 


 


 


 


 


 





 

Do pekla nechci

Krystyna Wanatowiczová
www.tyden.cz
27.12. 2006

Většinou mluví v množném čísle, protože celý život přemýšlela ve dvou. Se sestrou bývaly jedna duše. Dílo dvojčat Válových patří k vrcholům českého výtvarného umění posledních let. Květa už odešla, Jitka tu zůstala. Minulý týden oslavila čtyřiaosmdesáté narozeniny. Má velké hnědé oči, ráda mluví nespisovně a ještě raději kouří.

Galeristka Karolina Bayerová nedávno prohlásila, že nákup vašich obrazů je „solidní investicí s očekávaným nárůstem tržní ceny“. Těší vás to?

Víte, kdybych byla tak žádaná, když jsem byla mladá, zbláznila bych se radostí. Dnes je mi to jedno. Téměř nic neprodávám, protože doma už skoro žádné obrazy nemám. Jsou buď po galeriích, nebo je mají soukromí sběratelé. Ani nevím, kde některý obrazy skončily.
Kolik pláten vám zůstalo?
Jeden Květin obraz a jeden můj a pak ještě pár nedodělanejch věcí. Já stejně nikdy nevěděla, kolik si mám za obraz říct, a řekla jsem vždycky málo. Zeptala jsem se: „Kolik na to máš?“ a dotyčnej většinou navrhl mnohem nižší cenu než tu skutečnou, ale já neměla to srdce mu odepřít. Proto jsem byla nejradši, když jsem nemusela nic prodávat. A stejně tak Květa, ta byla zrovna takový trdlo jako já.
Malovalo se vám lépe za komunismu, nebo po roce 1989?
Po roce 1989 bylo těžší malovat. Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně sral. Nikdy jsme navíc nemalovaly tak, aby se to líbilo. Občas jsme prodávaly do galerií, ale jedině díky tomu, že tam byl spřízněnej kunsthistorik a ředitel galerie. Jelikož to schvalovali komouši, tak se nakoupil chlast a teprve když se potentáti ožrali, obrazy se mohly dát na schvalovačku.
Proč se vaše obrazy komunistům nelíbily?
Protože jsme dělaly dělníky, ale ne tak, jak oni požadovali. Komunisti chtěli takový kýče, aby byli dělníci vyfešákovaný a smáli se jako telata.
Spisovatelka a velká soudružka Marie Majerová o vás měla prohlásit, že jste černá skvrna na rudém Kladně...
Vřed Kladna, říkala - a jenom jeden, ačkoli jsme byly dvě. To byla kráva. Samozřejmě že od nás nikdy nic neviděla.
Proč jste s Květou začaly malovat? Měly jste to po kom podědit?
My jsme kreslily odmalička. Nikdo z rodiny nemaloval, ale maminka měla velkej cit pro kumšt. Měla zvláštní mimosmyslový vnímání. Na konci života už sice skoro neviděla, ale poznala, že je obraz špatnej. Podívala se na stěnu, kde jsme vždycky rozvěsily obrazy, a řekla třeba: „Květo, to není dobrý“. A měla pravdu.
Studovaly jste se sestrou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Proč jste se po studiích vrátily do Kladna a nezůstaly v hlavním městě, kde se toho ve výtvarném umění dělo mnohem více?
Tady jsme měly po mamince barák a mohly tu bydlet. Byly bysme blázni, abysme platily někde nájem.
Praha vás tedy vůbec nelákala?
Takhle se tam podívat, to jo, ale bydlet bych tam nechtěla.
Jak dlouho vlastně žijete v tomto domě?
Asi od šestnácti let.
Když jste tu byly celý život spolu, nelezly jste si na nervy?
Ne.
A nehádaly jste se?
Ale jo, to my jsme si vynadaly. A jak. Jednou na umprum jsem zrovna říkala Květě: „Jdi do prdele!“ V tu chvíli šla kolem nějaká baba z KSČ a pohoršovala se: „Fuj, voni kouřej a ještě mluvěj sprostě.“
Kdy jste začaly kouřit?
My měly poprvé cigaretu v hubě, když nám bylo sedm let. Učil nás to starší bratranec, ale nešlukovaly jsme. Kouřit jsme začaly na umprum... Ne, vlastně ještě předtím, když jsme byly za války nasazený na Poldovce. Bylo nás asi sedm holek a jedna vždycky nosila cigaretu. Na záchodě jsme se o ni dělily. Ta jedna holka vždycky seděla na záchodě, měla roztažený nohy a ostatní stály kolem ní. Jednou jí ta cigareta spadla do záchodu, což pro nás byla velká tragédie.
Chtěla jste někdy s kouřením skončit?
Vždycky jsem si říkala, že přestanu, až mně bude čtyřicet, ale v tý době jsem začala ještě víc. Ze začátku nám stačila s Květou jedna krabička na tejden, protože cigarety byly na lístky a my na ně neměly.
Ani teď na stará kolena nechcete přestat?
Byla jsem v poslední době dostkrát v nemocnici, a stejně jsem tam kouřila. Platila jsem si ten nadstandardní pokoj a myslela si, že tam budu moct kouřit. Jenže to nešlo, tak jsem kouřila na záchodě, ale baby nade mnou si stěžovaly, že je to cejtit. Ale já taky vykouřila třeba čtyři cigarety najednou, tak bodejť by to nebylo cejtit. Pak mě sestřičky vyvážely ven, abych si mohla zakouřit.
Co vás dnes na sobě nejvíce štve?

Že jsem líná a navíc je mi to jedno. Právě proto jsem líná. A jsem taky strašně nepořádná. Zapomínám, kde ty věci jsou. To je náhoda, že jsem si vzpomněla, že máte přijet.
Vrátím se ještě k vašemu soužití s Květou. Žárlily jste na sebe?
Vůbec. Řeknu vám, já bych s žádným mužským žít nemohla. Proto jsme se ani neprovdaly. Řekly jsme si, že žádnýho dědka si do baráku nevezmem. Ani s ženskou by to nešlo, já bych s žádným cizím člověkem žít nemohla a Květa taky ne. My jsme byly, jako když máme jednu duši. Nic nám na tý druhý nevadilo, a když měla jedna větší úspěch, tak z toho ta druhá měla radost. Někomu se líbily víc obrazy Květy, někomu moje, ale nám to bylo jedno, protože jsme z toho stejně skoro nic neměly.
Co jste dělaly, když se jedna z vás zamilovala?
Nikdy jsme se nezamilovaly do stejnýho chlapa. Měly jsme jinej vkus. A když se jedna zamilovala, tý druhý to snad bylo jedno. Nikdy jsme spolu takhle intimně nemluvily. To nás vůbec nenapadlo, svěřovat se a vyptávat se.
Myslela jsem, že když jste byly jedna duše, všechno jste o sobě věděly a všechno jste si říkaly.
Ne, po týhle stránce vůbec. Taky jsme těch lásek moc neměly, mužský na nás moc neletěli. Nebyly jsme moc, jak se to říká, sexy. S mužskejma jsme se hlavně kamarádily.
Litujete toho, že nemáte děti?
Děkuju Pánubohu, že jsem se nevdala a neměla děti. Teď bych měla vnoučata a pravnoučata a byly by tu pečený vařený.
A mohly by se o vás starat.
O mě se stará Majka, manželka mýho synovce.
V čem jste se se sestrou lišily?
Byly jsme hodně stejný, ale Květa byla otevřenější a lidi ji měli radši. Holky si k ní třeba chodily hodně vylejvat srdce, když se nešťastně zamilovaly, což jsem já nemohla poslouchat. Květa byla laskavější než já.
Za komunismu jste téměř nemohly vystavovat. Z čeho jste žily?
Bylo to dost mizerný. Živila nás maminka. Měla čtyři sta padesát korun penzi. Jedna z nás občas dostala takzvanou úkolovou akci a ukazovaly jsme, co jsme namalovaly. Trvalo to tři měsíce a platili to. Sem tam jsme něco prodaly ve Fondu výtvarných umělců nebo jsme dostaly kšeft jako nakreslit grafiky na různé diplomy.
Nechtěly jste emigrovat?
Já bych v žádným případě nemohla dělat venku. Zaprvé by Květa musela jít se mnou, a taky jsem tu nechtěla nechat maminku.
Jaká témata jsou vám nejbližší?
Vždycky jsem se zaměřila na to, co člověk prožívá a cejtí. To byly třeba kompozice Pod tíhou nebo Břemeno. Vnímala jsem to tak, že ten, kdo břemeno nese, pod ním nepadá, bere ho dobrovolně a neničí ho to. Moje figury se spíš podřizovaly. Květa naopak dělala obrovský kameny, který se člověk snaží zadržet a staví se jim na odpor. Hodně nás ovlivnila Poldovka. Uvědomila jsem si tam, že mě zajímá střet energií a pohyb, Květu zase hmota.
Když jste měla v roce 2000 retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci, řekla jste v jednom rozhovoru, že se na vás „múza vysrala“. Jak to vypadá dnes?
Teď je to lepší, ale mám smůlu, protože každou chvíli upadnu. Počítala jsem to a letos jsem měla snad dvanáct úrazů. Z jednoho se dostanu a spadnu znova. To mě fakt štve. Jinak dělám litý kresby. Poslouchám muziku a přitom kreslím.
Na jakou hudbu kreslíte?
Většinou na klasiku. Já tý moderní nerozumím.
Jak dlouho taková kresba trvá?
Hned. To nemůžu opravovat. Jak to slyším, tak to nakreslím a za dvě tři minuty je to hotový. Udělala jsem třeba jednadvacet kreseb za dva dny. To jde rychle.
Co chcete dělat v nejbližší době?
Ty litý kresby a pak chci zase začít malovat. Mám tady pláten dost, tak je můžu počmárat.
Když zemřela vaše sestra, nemohla jste pracovat. Jak dlouho to trvalo?
Skoro osm let. Mě to ale strašně mrzelo a hrozně jsem tím trpěla. Ale já se dostala do takovýho stavu, že mně bylo jedno, že nic nedělám, a ani mi to nescházelo. Vlastně ani nevím, co jsem dělala, ale mám pocit, že nic.
V den sestřiny smrti jste prý nakreslila její parte. Je to pravda?
Ano, to byl osud. Kdyby vám někdo odešel, copak by vás napadlo, že mu budete kreslit parte? Mě ne, to napadlo Květu. Měla jsem tu zelenej pastel a uhel, nějakou obálku a v ten samý den, co umřela, jsem to nakreslila.
Připravovaly jste se nějak na to, že jedna z vás umře dříve?
Ne, my si to nedovedly představit. Květě v posledku nebylo dobře, měla nějak málo krvinek. Když sem někdo přišel, odešla nahoru do ateliéru a mě tu nechala. Některý holky tu třeba dřepěly dvě tři hodiny, i když jsem na ně neměla náladu. Říkala jsem jí pak: „Ty seš bezohledná, odejdeš si nahoru a necháš mě tu s nima. Co tam děláš, maluješ?“ - „No, někdy maluju,“ odpovídala, „ale většinou brečím nebo se modlím.“ - „Za co se modlíš?“ - „Abych umřela dřív než ty.“ Tak si to vymodlila. Myslela jsem, že to budu snášet líp, ale myslím, že Květa by se z toho dostala dřív než já, byla taková živelnější.
Zdá se vám o ní?
Říkaly jsme si, že až jedna z nás umře, nebudeme se chodit strašit. Teď bych byla tak ráda, kdyby mě chodila strašit.
Když si promítnete svůj život, dá se říct, kdy jste byla nejšťastnější a kdy nejsmutnější?
Já byla vlastně celej život šťastná. Akorát když Květa zemřela...
Jste věřící?
Ano, to máme v rodině, ale že bych furt lezla do kostela, to ne.
A věříte, že se dostanete do nebe?
Jedna pobožná kamarádka mi říká: „Když nebudeš chtít do pekla, tak se tam nedostaneš.“ A já do pekla nechci!
Kam se podle vás dostala Květa?
Je určitě v nebi, zaslouží si to.
Až se zase potkáte, víte, co jí řeknete?
Nemusím říkat nic, ona to bude vědět.

 

SESTRA JITKA

Petr Volf
www.reflex.cz
červen 2002
 
JITKA VÁLOVÁ je mezi českými výtvarnými umělci fenomén. Ba řekl bych - přírodní úkaz. Její dílo je pádnou odpovědí všem malířům a teoretikům tvrdícím, že žena není schopna malovat monumentální obrazy. Jitka Válová takové maluje, ačkoliv je žena, a ještě velmi malého vzrůstu. Stejně nevídanou schopností oplývala i její sestra Květa, o dvě hodiny mladší dvojče, jež však již nežije. Spolu vytvořily rovnocennou dvojici, která se významně zapsala do dějin českého poválečného umění.


V průmyslovém Kladně, městě dělníků, oceli a uhlí, kromě vás vyrostli i jiní znamenití umělci, třeba básník a tvůrce koláží Jiří Kolář, malíři Karel Souček, Jiří Sopko. Není to malý zázrak?
Nevím, jestli přímo zázrak, ale zvláštní to určitě je. Přitom tady nebylo žádné umělecké podhoubí, žádná galerie, muzeum, umělecká škola. Jenom ta Poldovka. Možná že měla v sobě energii, která to všechno bohatě nahradila.
Chtěla jste být někdy něčím jiným než malířkou?
Ne. Jakmile jsem začala ve dvou letech čmárat na papír, bylo rozhodnuto, i když jsem nevěděla vůbec, co to obnáší. Naše maminka o tom neměla taky ani páru. Ve čtrnácti jsem si uvědomila, že bych měla jít na nějakou školu, tak jsem šla na sklářskou do Železného Brodu. Byla jsem tam tři roky, pak ještě jeden rok na praxi, potom jsem byla totálně nasazená.
A co Květa?
Květa na sklářskou školu nešla, maminka by nás dvě nemohla vydržovat. Chodila do rodinné školy v Kladně a učila se šít. Zvládla to. Po pětačtyřicátém pak dělala zkoušku na Umprum.
Jaká byla vaše rodina?
Tatínek měl obchodní akademii a byl zaměstnán tady, v Kladně, ve spořitelně, kde se stal hlavním pokladním. Měl toho hodně, byl to dříč a dělal všechno za ředitele. Jednou ho odvezli do nervového sanatoria, tam za rok zemřel. Ani si na něj napamatuju, vyprávěla mi o něm maminka. Bydlely jsme ve spořitelním domě, pak jsme se musely přestěhovat a maminka z úspor koupila tenhle dům. Byla s námi doma, měla čtyři děti, samé holky, my s Květou byly nejmladší. Maminka byla hodná, ale velmi nepraktická, takže když zemřel táta, prostřední sestře bylo sedm a všechno zařizovala. Řekla mamince: A jak to bude s penzí? Měla bys přece dostávat nějaké peníze! Byla rozený ekonom, tahle Minda. Z nás byla nejchytřejší, nejbystřejší. Vloni zemřela.
Měly jste doma nějaké obrazy?
Dva jsme měly. Na jednom byla ženská s růží a na druhém anděl, jak drží ochranné ruce nad dětmi jdoucími přes lávku. Škoda že už ho nemáme. Ta ženská s růží se mi nelíbila, ale andělíček, ten jo. Jenže nevím, kam se poděl.
Po sklářské škole jste nastoupila do sklářského ateliéru Josefa Kaplického na Umprum. Proč jste u něj nezůstala a přešla k Emilu Fillovi na monumentální malbu?
Kaplický byl vynikající, ale nějak mi neseděl. Vyžadoval od svých žáků, aby už byli hotovými kumštýři, a to já jsem tedy nebyla. Tak jsem šla k Fillovi, protože jsem se potřebovala učit. Řekla jsem mu, že u Kaplického to pro mě není dobré, a on mě vzal, beze všeho. Ani jsem mu nemusela ukazovat moje práce. Tam jsme opravdu studovali, každý den jsme měli model, třeba jsme se chvíli na něj dívali, potom ho kreslili zpaměti. Dostali jsme se i k monumentálním obrazům. Filla mi vyhovoval nejen jako pedagog, ale také jako člověk. Já ho nikdy neslyšela, že by někoho někdy seřval, a to jiní kantoři, když někdo udělal nějakou blbost, dělali. Pamatuju se na jednoho kluka, kterej vůbec nebyl šikovnej. Namaloval děsivý obraz s pracovní tematikou, nějaké dělníky u roury, ale protože neuměl ruce, strčil jim je jako do těch rour ... Jinej by ho vyhodil, ale Filla ne, byl shovívavej a laskavej. Asi to bylo i tím, že prošel koncentrákem.
Ale vás prý poslal kreslit na jatka?
Tak to není vůbec pravda, to napsala jedna kunsthistorička. On nás nikam neposílal, já jsem si jatka sama vybrala v rámci pracovních motivů! Šla jsem tam a pak jsem tím, co jsem viděla, dost trpěla. Ale řekla jsem si: "Ty krávo, žrát maso, to jo, ale aby ses podívala, co za tím je ... to ne." Překonala jsem to. Řezníci byli opravdu fajn lidi, kteří se chovali ke zvířatům ohleduplně, nechtěli jim ubližovat, ačkoliv je museli zabít. Jste tak drobná, až mám pocit, že by vás silnější vítr odnesl, ale malujete obrovské obrazy. Nevnímala jste svou malou výšku jako omezující?
Někdy mi to vadí a říkám si, jak by se mi hodilo, kdybych měla aspoň o třicet centimetrů víc. Takhle musím lézt na židli dřív než kluci, co mají metr osmdesát a klidně na dvoumetrovej obraz dosáhnou.
Měla jste někdy nějaký vzor, který by vás ovlivnil?
Ani ne, ono tady toho po válce nebylo moc k vidění. Byli jsme dezorientovaní, a tak jsme dělali ze sebe. Má to tu výhodu, že se člověk nenaučí cucat z někoho jiného. Když kouká vedle, může se mu snadno přihodit ta nemilá věc, že opomene sám sebe.
Když jste byla totálně nasazená, žádala jste o odškodnění?
Ani by mě nenapadlo lítat po úřadech! Stejně na odškodnění měli nárok jenom ti, co museli do Německa. To byl čtyřiadvacátej ročník, na nás, dvaadvacátej, se to nevztahovalo, my byli naštěstí starší. Dostala jsem se do Poldovky. Byla jsem u soustruhu, u hoblovky, klíč na utahování jsem ani neuzdvihla, natož abych mohla šrouby utáhnout. Stejně to běželo samo ... Hlavní inženýr byl Němec, nějakej Pucholt. Ale byl na nás hodnej. Ulívali jsme se v šatně, a když nás načapal - on mluvil špatně česky -, zakřičel: Všechny cecky ven! Myslel ženský, češtinu komolil. Potom jsem se přihlásila na soukromou školu k Jaroslavovu Švábovi, tak jsem se ho dovolila, jestli bych mohla mít jenom noční směny, a inženýr i to dovolil. Vždycky jsem ty noční pak prospala.
Ale strávila jste tam tři roky a Poldovka se ve vašich obrazech později objevovala. Čím vás tahle fabrika přitahovala?
Víte, tam se hodně věcí ještě dělalo ručně, jako v devatenáctém století, a to prostředí bylo ohromně výtvarné, romantické a inspirující. Když už jsme byli na škole, šli jsme si pro povolení, abychom tam mohli kreslit. Mě nejvíc zajímali valcíři. Byla to vzrušující podívaná: skrze válcovací stolice projížděly žhavé pruty, které chytali kleštěmi, a kdyby to skrz ně projelo - bylo by po nich. Ale oni byli mrštní, silní. Ti kluci se mi líbili, byli skvělí, žádní primitivové, ale normální fachmani.
Vy jste většinou malovala mužské figury - nikdy jste se však nevdala, podobně i sestra Květa. Jaký jste měla k opačnému pohlaví vztah?
To je fakt. Já malovala jenom chlapy, v životě jsem udělala snad jedinej ženskej akt. Ale žádný extra vztahy jsem s nimi neměla. My jsme s Květou byly asi nějak sexuálně opožděný. Neměly jsme o chlapy zájem. Neříkám, že jsem se nikdy nezamilovala, ale vždycky jenom platonicky. Naštěstí mě nechtěli. To byla moje klika. S Květou jsme byly už dávno rozhodnuté, že se nevdáme, a taky jsme to dodržely. Jsou lidi, kteří touží po dětech, ale já ne že bych děti neměla ráda, prostě jsem takovou potřebu necítila -- říkala jsem si, ať se rozmnožují ti druzí. Byla to naše svobodná volba. Náš osud, který jsme si zvolily.
Jak jste spolu se sestrou komunikovaly?
Věříte, že jsme spolu kolikrát ani celý den nepromluvily, a přesto jsme věděly, co ta druhá potřebuje? Dokonce jsme začaly mluvit později než jiné děti, až ve dvou letech, protože jsme řeč k dorozumívání nepotřebovaly. Ale praly jsme se! Jako koně, pořád jsme se mlátily - měly jsme takové bytelné paňáky vycpané pilinama, chytly jsme je za nohu a dávaly jsme si co proto. Ale zajímavé je, že jsme si přesto nikdy neublížily.
A nadávaly jsme si! Byly jsme sprosťačky, i když ostatní dvě ségry ani maminka sprostě nemluvily. Asi jsme pro to měly nějaké zvláštní vlohy. Já pořád dovedu být sprostá, ale vůbec si pod tím nepředstavuji význam toho slova, hlavně když to může být jadrné. Třeba: "Naser si!" Jakmile to dostanu ze sebe, ulevím si. Je to lepší než dlouhé kecání. To nemám ráda.
Malujete snadno?
Já to ze sebe všechno doluju a stejné to bylo u Květy. Dělám na obrazu tak dlouho, dokud se neblíží mým představám, ale ještě jsem nebyla opravdu spokojená se žádným svým obrazem. Mnohdy ani nepoznám, jestli je dobrý, nebo špatný. To je záhada. K obrazu se musím dostat postupně: v hlavě mám sice nějakou ideu, ale obraz před započetím malování ještě nevidím. Dělám stovky skic a ujasňuju si, co vlastně chci namalovat. Květa uměla odejít od obrazu dřív, ale taky ho neměla hotový během dvou dnů. Květa byla ovšem taková jistější.
A jak vznikají názvy vašich obrazů?
Vždycky až zpětně, když jsou hotové. Názvy jsou pro mě důležité, taky nad nimi dlouho hloubám. Ale mám jednoho kamaráda, velmi inteligentní kluk to je, a když mu řeknu, co jsem cítila, když jsem obraz malovala, tak z něj za chvíli vypadne název. Třeba Hranice nepřekročitelnosti.
Zaujalo mě, že jste se sestrou dělaly v sedmdesátých letech jako zakázku reliéfy pro ústředí Sboru nápravné výchovy v Ostrově nad Ohří. Jak jste se k takové práci dostaly?
To bylo pro kriminál. A byly jsme rády, že tu zakázku máme. My nemohly zavadit o žádnou práci. Třely jsme bídu. Dohodil nám to jeden architekt, ale nedělaly jsme realismus, byly to abstraktní reliéfy. Dlužily jsme ségře hodně peněz, dobrých dvacet tisíc, které nám půjčovala po dvacetikorunách, ale my jsme si to psaly, a tak jsme je díky těmhle zakázkám mohly splatit. Bylo to zoufalé. Květa se dokonce nechala zaměstnat na dole, ale po půl roce odešla, protože se to tam nedalo vydržet. Většinou nás živila maminka, která měla čtyři sta padesát korun penze. Nejlíp jsme si žily na studiích, protože jsme měly prospěchové stipendium.
Vždyť vy jste malovaly obrazy z dělnického prostředí ...
Jenže se to nikomu nelíbilo. My jsme práci neidealizovaly! Udělaly jsme třeba výstavu obrazů z hutí v Poldovce, ale ani jeden z hlavounů se na ni nepřišel podívat. Akorát jeden chlap, nějaký ekonom, od nás koupil dva obrazy, které pak dali do sklepa, kam se skládalo uhlí. Byl ale slušnej, protože nám později nabídl: "Holky, já vám ty obrazy vrátím a vy my za ně dáte něco jinýho, kdoví, jak to mají evidované." Dobrá, měly jsme známou jednu učitelku, která dostala obraz od jednoho místního malíře, byl ve zlaceném rámu, a jí se nelíbil, ani se na něj koukat nemohla. Chtěla se ho zbavit, tak nám ho dala a my ho vyměnily za naše obrazy. Umyly jsme je vodou - od uhlí byly černé jako boty - a vysvobodily je z jejich uhelného muzea.
Nemohly jste vystavovat ani prodávat. Žily jste mimo Prahu, na Kladně. Co vás udržovalo v naději, že to všechno, co děláte, má smysl?
Byly jsme optimistky. Moc jsme na ten průser nemyslely. Pravda, když jsme vyšly ze školy, napadlo nás, že to, co malujeme, vlastně nikdo nechce, takže co s tím? Ale to bylo taky naposledy, kdy jsme si tyhle otázky kladly. Pak jsme prostě malovaly, protože jsme musely.
Kdy jste zažily obrat a s ním pocit zadostiučinění?
Až ve třiaosmdesátém roce, když nám Jana a Jirka Ševčíkovic udělali velkou výstavu v Chebu. To jsme byly takzvaně objevený. Oni se tomu nesmírně věnovali, dva roky jezdili po galeriích - bez auta, vlakem -, pátrali po našich zapomenutých obrazech, všechny poctivě nafotili, zapsali ... To bychom my dvě nedaly nikdy dohromady. Na venkově je takový zvyk, že když někdo zemře, objedná se autobus a lidi se jím odvezou na pohřeb. Květa řekla, že nebudeme na náš pohřeb nikoho zvát, ale na výstavu - to je jiné. Tak jsme objednaly autobus na naši výstavu do Chebu. Výtvarníci ještě tenkrát nebyli tak zazobaní, každý neměl auto a autobus se hodil. Já ale autobusem nejela. Chytl mě ischias, nemohla jsem se ani hnout, tak mě odvezl sochař Vladimír Preclík, který auto měl, takové velké, on byl šikovnější. Večer jsem se tam prdla, všechno mě přestalo bolet, bylo náledí, já tancovala na náměstí, až měli strach, že se rozmlátím. No, nerozmlátila. Přijela jsem ale domů a rovnou mě vezli na nosítkách do nemocnice, kde jsem byla snad rok.
Kouříte jako fabrika, kouřila jste i tam?
Jako vždycky. Byl to horor, doplazit se na kuřárnu nebo záchod.
Reagovala jste ve svých obrazech na politické dění?
Mě vždycky zajímal spíš člověk a s ním spojená existenciální témata, takže to samo asi nějak vyplynulo a některé obrazy se můžou vykládat i jako politické postoje. Ale že bych přímo odrážela nějakou událost, to zase ne.
Květa ale namalovala pozoruhodný obraz Lidické ženy. Nosily jste v sobě tragédii Lidic, které jsou kousek od Kladna?
Něco takového se tě dotkne a slovy to nevyjádříš. Tak namaluješ obraz. Ale i když jsme si byly s Květou celý život blízko, nemluvily jsme o tom, co a proč malujeme. Květa chtěla svoje Lidické ženy darovat Lidicím a papaláši v umělecké komisi jí řekli, že si z nich asi dělá srandu. Ta jim dala. Páni! Ti koukali ... Poslala je do prdele. Květa, když nadávala, tak jedině nahlas, takže to bylo slyšet až na chodbě, kde čekali další umělečtí nešťastníci na rozhodnutí soudruhů. Řekla jim, že jsou horší než fašisti - a oni na to, že ji budou žalovat. Bylo to hrozné, když o nás rozhodovali lidi, kteří nic neuměli. A jak dovedli člověka ponížit! Mistři v tom byli. Květa měla taky dělat nějaký kšeft pro architekturu do Slanýho: velkou stěnu se stylizovanýma rukama jako hlavním motivem. "Kdepak, to jsou prosící ruce - to přece nejde. Navíc teď, v socialismu, vůbec nebudeme ani ruce potřebovat. Všechno bude automatizované." Takovým způsobem hodnotili Květino dílo. Nakonec z toho sešlo. Ani skicovné jí nezaplatili.
Měly jste každá svůj ateliér?
Ale co tě napadá, musely jsme byt nahoře povinně pronajmout, to byla taková doba. Tak jsme malovaly obě v jedné místnosti, každá na jiné straně, a když jsme odstupovaly od plátna, srážely jsme se. Pokud se pamatuju, nevadilo nám to a nedostatek místa nás nějak netraumatizoval. To spíš ta podnájemnice, která obývala hořejší byt. Ta ale pila krev hlavně mamince.
V roce 1994 jste dostaly prestižní Herderovu cenu. Je o vás známo, že si nepotrpíte na oficiality -- byly jste osobně při předávání ve Vídni?
To byl horor. Nejdřív to museli rozhodnout v Hamburku. Hlavní slovo měl jeden doktor, který byl téměř slepý, a když prohlížel fotografie s obrazy, musel si je dát přímo na oči. To nechápu, jak je mohl číst, ale asi měl nějaké mimosmyslové vnímání - on si je totiž dokázal i zapamatovat. A nás vybral. Předání proběhlo na vídeňské univerzitě, velká slavnost, vznešená. Jakou my měly trému! Seděly jsme na vysokých židlích, my jsme prckové, nohy jsme měly ve vzduchu a klepala se nám kolena ... Večer uspořádali kvůli nám večeři v ohromném sále a musely jsme sedět v čele stolu vedle rektora. Představ si, já měla nové zuby a jako na potvoru jsem dostala strašně tvrdé maso. Jednou jsem do toho kousla a sousto se mi dostalo pod protézu - to byla bolest. Nevěděla jsem, co s tím, tak jsem šla na záchod a vyčistila si zuby. Mezitím mi odnesli talíř ... Stejně bych to nesnědla, ale aspoň ty brambory bych zvládla. Jenže už bylo pozdě. Budu si muset nosit na takové akce asi svoje vlastní jídlo, jinak se nenajím.
Na zdi vašeho obývacího pokoje visí obraz, který jsem dosud neviděl na žádné výstavě ani na reprodukcích ...
Ten je zatím můj poslední. Dívám se na něj skoro pořád. Musím mít kontrolu. Dělám to tak vždycky. Namaluju obraz a pak ho dám na stěnu a koukám na něj, jestli ho mám už nechat být, nebo jestli bude chtít přemalovat. Trvá mi to. Když zemřela Květa, namalovala jsem jeden obraz za tři neděle. To byl můj rekord a vím, že už na něj ani nesáhnu.
Co jste prožívala, když vás opustila Květa, vaše druhé já?
Víte, Květa měla krásnou smrt. Večeřely jsme a Květa jako vždycky seděla proti mně. Měly jsme kuřátko, to my rády. Květa snědla tři sousta -- a najednou byla pryč. Myslela jsem, že jí zaskočilo, ale kdepak, infarkt to byl. Bleskovej. Byla jsem v šoku, když ji odvezli. Mrtvou ... Měla jsem náhodou na stole kus papíru a jeden pastel a vůbec nevím proč, ale dala jsem se do kreslení a nakreslila obrázek parte. Podívala jsem se na to a nebyla to vůbec moje práce, to udělala ona, moje sestra. Věděla jsem, že tu se mnou ještě byl její duch. Zvládla jsem tu kresbu za několik vteřin. To jsem nekreslila já, ale byl to Květin poslední obrázek.
 


 

 



zpět / back


home