JOSEF VÁCHAL
Magie dřevorytu / Magic of Woodcut
Grafika / Graphic



Životopis

 

Osobnost i dílo Josefa Váchala patří dodnes k mimořádným zjevům českého výtvarného umění. Váchalova tvorba byla zmítána celoživotně jeho neklidným excentrickým duchem a vzhledem k množství i své různorodosti působí možná poněkud nepřehledně. Váchal byl nejenom grafikem, malířem, kreslířem, ilustrátorem, řezbářem, typografem, vynálezcem nových grafických postupů, ale i spisovatelem a básníkem.

 

 

Narodil se 23.9.1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželský syn Anny Váchalové a podučitele Josefa Šimona Aleše "Lyžce". Otec - svobodomyslný učitel, si jeho matku nikdy nevzal, přestože byl k tomu vlastní rodinou nabádán. Pocity nejistoty, noční děsy a absence rodičovského citu (nahrazovaná psí věrností) během Váchalova dětství stráveného v Písku u otcových rodičů se vryly nesmazatelně do jeho duše obdařené smyslem pro fantazii a sklony k utváření vlastního světa. Pilným kreslířem byl již od svých sedmi let, jinou jeho trvalou zálibou se stala četba a knihy, posílená léty učení knihařskému řemeslu v Praze (1898-1902). V tomto počátečním svém období píše, kreslí, začíná se věnovat theosofii (1900), okultismu (1903), esoterii, má přímý kontakt s uměním, seznamuje se s nejrůznějšími osobnostmi z Theosofické společnosti jako byli - sochař Ladislav Šaloun, mystik Karel Weinfurter, rentgenolog Dr.Karel Amerling, příp. osobnostmi literárními - Jaroslavem Vrchlickým, později též Jakubem Demlem nebo vydavatelem Josefem Florianem, aj.).

 

 

Přes pokusy o získání výtvarného vzdělání u Aloise Kalvody, Rudolfa Béma (malba), nebo u Antonína Herverta (lept), byl Váchal samoukem. Uvědomoval si tento svůj handicap, ale vydal se vlastní cestou. Zpočátku se věnoval kresbě a malbě. První Váchalův dřevoryt Postava na pokraji lesa pochází z roku 1906. Manifestační a zlomovou výstavu Osmy v r. 1907 přechází bez povšimnutí a identifikuje se později se zcela jiným směrem. V roce 1910 patřil k hlavním iniciátorům vzniku uměleckého sdružení SURSUM. Toto sdružení hlásící se k novému symbolismu, představovalo novou širší platformu pro okruh autorů zčásti sdružených původně kolem katolické revue Meditace. Mezi jeho zakládajícími členy byli malíř Emil Pacovský (původem z Uhlířských Janovic), grafik Jan Konůpek, František Kobliha, k nimž se později přidali malíř Jan Zrzavý, malíř a grafik Miroslav Sylla, malíř Rudolf Adámek (kutnohorský rodák) či malíř Adolf Gärtner. Sursum dávalo prostor nejrůznějším projevům výtvarného přehodnocování nejen křesťanského mysticismu, ale i theosofie, okultismu, a magie.

Váchal měl ze všech členů Sursum k ilustraci nejblíže. Respektive ne jen k ilustraci, ale i ke knize jako takové. Praxe knihaře měla vůbec rozhodující podíl na charakteru jeho umělecké produkce. Váchal jako univerzální tvůrce byl schopen samostatně tisknout nejen ilustrace, ale i texty knih, které sám psal. Tyto dnes velmi vzácné bibliofilie tiskl jen v několika exemplářích a původní štočky se sazbou a ilustracemi zničil. Nejznámější z nich je Krvavý román (1924), který vznikl původně jako Váchalova obhajoba kouzla neskutečných příběhů pokleslého lidového čtení 18. a 19.stol. První Váchalovou knihou bylo Vidění sedmera dnů a planet, .. (1910). Po níž následovaly další mezi nimi např. Nový pekelný žaltář aneb Diwové Ďábelští, .. (1913), Dokonalá magie budoucnosti ..., (1921-22), hold satanismu Koruna bludařstva, to jest Postyla kacířská, (1923-1926). Typografické schopnosti Váchalovy se projevily zvláště v další bibliofili Mor v Korčule (1927), kde použil pěti druhů vlastního písma. Z těchto bibliofilií je zde zastoupena fakticky pouze jediná - In memoriam Anny Váchalové (1921-1923). Krom vlastní knižní tvorby (celkem 42 knih), ilustroval knihy i jiných autorů (O. Březina, A.K.Emmerichová, A.Sáňka, J.Šimánek, F.Kašpar, J.Deml, E.A.Poe).

 

 

Jméno Josefa Váchala je spojeno především s dřevorytem (též dřevořezem, linorytem), jehož robustnost dokonale vyhovovala umělcově snaze o primitivismus. Prostředky jež tato technika nabízí ve Váchalově podání vyjadřují stejně dobře drsný epický obsah příznačně plný sarkasmu a parodie, potřebných pro Váchalův novodobý příspěvek k tradici kramářských písní i jemnost nálad a pocitů pro astrální fluidum a lyrické scény.

Jinými grafickými technikami jako lept, akvatinta (Zamrzlý vodopád, 1913), ve kterých projevoval stejně dobře své nadání i potřebnou míru citlivosti a pečlivosti, se vyjadřoval méně hojně. Vedle knižní tvorby hlavní část jeho díla představuje přes dva tisíce dřevorytů a dřevořezů zahrnujících v to i 17 samostatných grafických cyklů, z nichž šest je zastoupeno na této výstavě (Putování malého Elfa, 1911; Mystikové a visionáři, 1913; Fronta, 1919; Rudé periferie, 1919, Sen o zemi, 1919; Deset příběhů o psech, 1930), zbývající penzum díla tvoří knižní ilustrace, viněty, značky, ex libris, věnovací listy, diplomy, navštívenky, ….

 

 

 

Ve vývoji Váchalova díla lze postupně vysledovat vlivy dekadence, secese, symbolismu, exprese, nevyhnul se ani pokušení kubismu (Nové dřevoryty, 1919), předznamenává surrealismus, těží z neoklasicismu. Oblíbená témata, jimiž je Váchal jedinečný a autentický, však prostupují celou jeho tvorbou a s žádným podobným zjevem se v českém výtvarném umění již nesetkáme.

Josef Váchal, v soustředěnosti tvůrčí i duševní (jako ostatně celý svůj život), v osamělosti studeňanského atelieru, kam se odstěhoval z Prahy natrvalo v roce 1940, muž, kterého skoro nikdo neznal a měl trvale problém se vztahem ke svému okolí i k celé společnosti, zemřel 10.5.1969 ve Studeňanech u Jičína. Jeho odchod je provázen paradoxem, který stačí Váchal ještě zaznamenat. Pět dní před svou smrtí je jmenován zasloužilým umělcem.

 

 

 

zpět / back




home