Jan Švankmajer

O autorovi
 



 

Výtvarník, loutkář, světoznámý filmový režisér a scenárista Jan Švankmajer (1934) začínal svou tvůrčí činnost jako autor strukturální malby a asambláží, jež koncem padesátých let pod mnohoznačným názvem informel dominovaly víceméně neoficiální výtvarné scéně v tehdejším Československu. Švankmajer vytvořil v kontextu informelu několik zajímavých prací, brzy mu však jeho, takzvaně čistá výtvarná hodnota - byť nepochybná a suverénně zvládnutá - připadá druhořadá. Jeho zájem směřuje ke konkrétním a hlubším výrazovým i významovým polohám. Opouští říši abstrakce a vrací se k figurální tvorbě, totiž k výrobě a využití loutek, jako autor krátkých animovaných filmů. Od počátku šedesátých let uplatňuje skrze filmové postupy i vlastní výtvarný projev - typ animovaného filmu je pro takovou práci samozřejmě velice vhodný (tvorba dekorací, kreslených a loutkových sekvencí, ale i experimentace, animování živých a neživých předmětů, tvorba zcela originálních objektů atd.).

Volná tvorba Jana Švankmajera pochopitelně sleduje filmové kreace: vznikají například cykly grafických listů, jež nazývá Švankmajersbilderlexikon, tj. mystifikačních, pseudovědeckých ilustrací fantastické fauny aj. Od počátku sedmdesátých let jako by Švankmajerův tvůrčí vývoj cyklicky dokončil prvotní iniciační pohyb: stává se členem Surrealistické skupiny v Československu, kde se setkává s teoretikem Vratislavem Effenbergerem (zemřel 1986). Po této inspiraci vznikají jeho již zcela přiznané surrealistická díla. Spolupracuje například na kolektivních projektech, jež mnohdy sám iniciuje a v jejichž rámci vytváří řadu koláží, objektů či jiných výtvarných prací. S experimentační činností souvisí také další výrazový postup, který Švankmajer objeví: je to tvorba taktilních objektů, různě modifikovaných artefaktů či skulptur, jež různými způsoby exploatuje tolik opomíjený a dle autora - oproti dominanci zraku - nepravém zakrnělý smysl: totiž hmat.

Jan Švankmajer je autorem konceptu „gestického sochařství": do plastického materiálu (hlína aj.) je otiskováno okamžité gesto autora - materiál je mačkán, hněten, nejrůzněji deformován v kontaktu s tělem -bez předběžného plánu a bez jakékoli estetické ambice. V této souvislosti vznikají i specifické verze „taktilních básní" - třeba v podobě řízené asambláže, textu a gestický zpracované hlíny atd. Jako autor i sběratel je inspirován rudolfínskými sbírkami i pracemi renesančních a středověkých alchymistů. Vytváří novodobé varianty alchymických nástrojů, nádob a dalších hermetických atributů. Objevuje pro sebe portréty malíře Giuseppe Arcimbolda který sestavoval tváře či celé postavy z obrazů zvířat, rostlin atp. Švankmajer vytváří řadu vlastních grafik, objektů a asambláží (a rovněž několik „animovaných Postavě svých filmech), které se nezříkají přímého arcimboldovského citátu.

Filmová tvorba je opět úzce propojena s výtvarnou - směřuje přes Otrantský zámek (1979) Zánik domu Usherů, (1980), Možnosti dialogu (1982) po celovečerní Něco z Alenky (1987) a dále pres Zarnilman maso (1989), kultovní Konec stalinismu v Čechách (1990) k celovečerním filmům Lekce Faust (1994). Spiklencům slasti (1996), Otesánkovi (2001), který obdržel Českého lva jako film roku, Šílení (2005] až k filmu Přežít svůj život (2010) a chystanému Hmyzu (2013 nebo 2014).



 

Zatím poslední film Jana Švankmajera
"Přežít svůj život"
(2010)

 

 

 





 

home