Karel Šafář

Trocha radosti
 


 

 

Narodil se 28. května v Rychnově nad Kněžnou, studoval u profesorů Karla Svolinského a Zdeňka Sklenáře. Žije v Praze a na Mračově.

"Už na škole u profesora Svolinského jsem vlastně setřásal manýry a učil se poctivě kreslit. To v mém životě nebylo až tak neobyčejné, vždycky jsem musel bojovat sám se sebou, už od dětství. Byly mi dva roky, když mě postihla obrna, tehdy docela běžná. Kdo přežil, byl zpravidla odsouzen k životu mrzáka se vším, co to znamenalo. Na vesnici, kde jsme bydleli, mě čekal osud kuriozity, človíčka na primitivním vozítku, doživotního outsidera. Jak jsem jen trochu bral rozum, začal jsem bojovat. Naučit se chodit a naučit se kreslit! Cvičení a cvičení, trénink v podmínkách, kdy žádné posilovny nikdo neznal. Hrál jsem stolní tenis a postupně se vypracoval až skoro mezi reprezentanty.

První zlom v životě - vzali mě na vyšší školu uměleckého průmyslu do Prahy. Absolvoval jsem a šel do Karlových Varů setřást ze sebe zbytky prostředí, které mi v dětství dávalo najevo, že moje šance jsou nulové. Přeskočím k výtvarnému umění - zjevením evropských dějin je gotika. Najednou něco úžasného, uměřeného, myšlenkově jasného. Jaký rozdíl proti celé tradici řecko - římské, proti její zdobnosti a ornamentálnosti! Když přijel do Čech Jan Lucemburský, přinesl s sebou právě tu gotickou eleganci.

Proč se k tomu vracím - sám na sobě jsem zakusil, že život musí mít nějaký řád, nějakou myšlenku, která přesahuje všední den, nějaký cíl, velký a třeba i stoprocentně nedosažitelný. Ale cíl! V tom se spojuje skutečná kvalita výtvarného umění se životem, který se třeba kvůli náhodě nebo osudu zkomplikuje, nepříjemně zauzlí, jakoby ztratí šance. Já se peru s obrnou stále. A jak mi roky přibývají, chodí se stále hůř. Mám proto nadávat na svět? Mám zapomenout, že na plátně takový handicap nemá být ani vidět, ani cítit? Mám se malbou litovat?

Zlobím se, když vidím, co se stalo s výtvarným uměním už od 19. po 20. století. Tolik stylů, tolik opuštěných a osvědčených zásad - a výsledek? Tolik banality. Chybí řád. Jistě to vyhovovalo a dodnes vyhovuje velkouzenářům, kteří si přijdou objednat obraz, sochu, náhrobek...

Společnost je roztříštěná nejen ve svém vkusu, ale i v představech, jaký smysl má život. Všechno se zbláznilo, a máme nějaké pevné body? Poznal jsem v dětství každodenní život na vesnici. Život chudých babek i sedláků. Tam platily principy, třeba nepsané, a samozřejmě často nespravedlivé. Daly by se najít příklady, že morálka, řád, a dokonce obyčejný vkus, spojený s přiměřeností, jsou spojeny s prací, těžkou obyčejnou prací. Lenost se nevyplácela. Ale dnes? Co mnozí hledají - pohodlí, a koneckonců i nepořádek.

Po vysoké škole, začátkem 70. let jsem dostal obrovskou příležitost - výstavu v Indii! Tam jsem také dostal svou životní příležitost, ilustrace k dětské knize bájí, která vyšla ve statisícovém nákladu. Trochu jsem Indii procestoval, dostal jsem tam i další práci, ale hlavní bylo poznání, že i lidé v bídě, kterou si nedokážeme představit, se umějí radovat. Indie není zdaleka tak barevná, jak ji známe z turistických reklam. Viděl jsem zemi zaprášenou, plnou míst s výkaly, evropskému nosu nevoňavou. Ale viděl jsem také skupiny, kterým se říká Baulové. Ti jdou krajinou a jako potulní muzikanti zpívají a tančí všude, kde je zájem. Co dostanou, to mají. Jednou málo, jednou víc. Kdyby jako my všechno přepočítávali na peníze, nemohli by to dělat. Takže příklad radosti, a hlavně svobody - oni si nic nevynucují, nežebrají, neobtěžují. Co přináší radost nám? Klíče od zavřených bytů, klíče od trezorů, karty od bank?

Snažím se, aby moji klauni, dívky, krajiny a vidění Prahy, to jsou moje celoživotní náměty, trochu radosti lidem nabídly. Abychom si uvědomili, že si radost - ať tě nemoc nebo nehoda postihly sebevíc - můžeme dopřát každý. Jen ji hledejme tam, kde opravdu je."


 

 





 

home