Jiří David





Antonín Střížek
*195
malíř a grafik
painter and graphic artist

 

 

 


Foto: Petr Jedinák

 

 

POŘÁD CHCI NAMALOVAT DOBRÝ OBRAZ
 
V současném českém malířství sotva najdete k ANTONÍNU STŘÍŽKOVI (42) obdobný protějšek. Jeho obrazy působí jako setkání s něčím, co jsme už skoro zapomněli, ale přitom je to pořád okolo nás přítomno -- jen to nedokážeme přes clonu pomíjivých mediálních vjemů vidět. Jako by ho k pečlivě namalovaným obrazům, na nichž se objevují mosty, vlaky, automobily, tramvaje, zešeřelé předměstské ulice nebo prostá zátiší, už předurčovalo jeho jméno vyzařující jakýsi starosvětský soulad. Kdybych jejich autora neznal, myslel bych si, že je to vhodně vymyšlené umělecké jméno.
V jeho karlínském ateliéru není kvůli obrazům a stohům beletristických i uměleckých knih a časopisů málem kam sednout. Na kanapi je místo právě tak na jedno sedící tělo. Ateliér se nachází hned v přízemí, tedy ne jako obvykle pod střechou, kde bývá nejlepší světlo, ale Střížkovi to nevadí, naopak: "Když stěhuju obrazy, nedá mi to takovou práci. A mizí psychologická bariéra, protože si sem můžu kdykoliv zaskočit nebo někam odskočit, aniž bych musel stoupat desítky schodů. V létě je tu příjemný chládek a v zimě teplo. A bez přirozeného světla se musím zatím obejít. Hlavní je to na obrazech."
Připadá mi, že v době, kdy se mezi teoretiky běžně hovoří o zániku klasického obrazu a svou přízeň věnují spíše konceptuálním, jenom těžce čitelným projevům, musíte mít dost velkou odvahu, abyste soustavně přinášel malby přímočaře zachycující obyčejný svět kolem nás.
Pro mě to vůbec nebylo a ani není těžké. Většina umělců se vyslovuje ke světu, dává mu nějakou alternativu. Ale já jsem měl vždycky spíš potřebu se světem sounáležet. A věřil jsem, že když já si něco myslím, určitě je spousta lidí, kteří uvažují podobně. Proto byla pro mě měřítkem mé práce míra upřímnosti nebo míra nemanipulování. Nerad se vymezuju záporně. Chtěl jsem malovat obrazy, které nic nepředstírají, nemají v sobě zakódovanou hysterii a netváří se křečovitě vážně. Já jsem to takhle prostě prožíval. Šel jsem sice proti něčemu, ale měl jsem pocit, že je to předem vyhraný boj. Upozorňovat na něčí hloupost mi nepřišlo dost důležité.

Chtěl jste být odjakživa malířem?
Odmalička jsem chtěl něco vytvářet a vymýšlet a zůstat přitom svobodný. Umění mě přitahovalo. Podle mě byl umělec něco jako vynálezce, což k věku desetiletého kluka asi patří. Byly to představy naivní, však jsem vyrůstal v Ostravě-Porubě a informace jsem měl velmi omezené. Byl to můj sen a jako všechny sny jsem ho bral s rezervou. Pak jsem se přestěhoval do Prahy a zjistil jsem, že existuje nějaká střední výtvarná škola. Přihlásil jsem se do ní, poznal jsem skvělé lidi, učil mě pan Bláha, otec známého malíře Václava Bláhy, který byl bezvadný kantor a mimoverbálně nám ukazoval, co to umění vlastně asi je. Pak jsem byl na vojně už vážně rozhodnutý, že se chci malování věnovat. Být umělcem tehdy pro mladého kluka znamenalo mít posvěcení, tedy udělat akademii. Bez průkazky člena svazu výtvarných umělců nebo studenta umělecké školy se nedaly běžně koupit ani olejové barvy. Byla jenom jediná prodejna uměleckého materiálu. Nebylo kde dělat, když jste neměl rodiče, již vám mohli poskytnout nějaké odpovídající zázemí, což platí i dnes, ale tehdy byla hlavní otázka, co ti stát umožní a co chceš sám. Pro mladého člověka to byl čas hledání nejen v oblasti tvorby, ale také postojů.
Současná situace mi přijde jednodušší. Kdo chce -- myslím kdo opravdu chce --, ten se může uplatnit v jakémkoliv oboru.
Mladí a nadějní to mají v tomhle ohledu snazší. Ale my jsme měli situaci na začátku osmdesátých let zase jednodušší v tom, že když jsme začali dělat neoficiální výstavy, třeba Konfrontace, navštívila je spousta lidí a měli o ně aktivní zájem. Nakopávalo nás to dopředu. Dneska někdo udělá výbornou výstavu, ale s takovou odezvou se prostě nesetká. V tom byla naše výhoda. Na výstavy se jezdilo třeba sto kilometrů, lidi nehleděli na pohodlí.
Máte nějaký návod, jak dnes dostat nenásilně lidi do galerií?
Jedině kvalitou.

Pořád asi bude platit, že umění se musí umět. Učíte malbu na Akademii výtvarných umění. Z jakých složek se podle vás skládá talent?
Talent je často společenská domluva. Když zůstaneme u malířství, tak se talent v naší západní civilizaci chápe jako schopnost kreslit. Umět dvojrozměrně nakreslit něco, co vidíme trojrozměrně. A druhá rovina talentu -- závažnější -- představuje to, co je se svým nadáním ten či který člověk schopen udělat.

Co říkáte na tvrzení Milana Knížáka, že se může naučit kreslit každý?
Ve škole mám několik velmi talentovaných lidí a tak, jak kreslí oni, to zase kdekdo umět nemůže, ale souhlasím s tím, že naučit se kreslit tak, aby kresba sloužila, by měl dokázat skutečně skoro každý. Ale talent také souvisí s tím, jestli má člověk vůbec potřebu něco vyjadřovat. Na přijímacích zkouškách se tak objeví lidi, kteří jsou slušně kreslířsky vybaveni, ale nemají potřebu nic sdělovat. Nebo se objeví takoví, u kterých je vidět, že na to přirozeně neměli, nicméně pracovali na sobě, doplnili si kapacitu prostředků a skutečně něco říct mohou. Jenže bez základního citu ke kresbě nic z toho nejde. Úplně všechno se naučit nedá.
Přesto: není dnes mnohem důležitější schopnost něco vyjádřit než mít superzručnou ruku?
Bezesporu je to to nejdůležitější.

V čem je podle vás malířství nezastupitelné?
U klasických médií je jedna důležitá věc -- a to je být připraven v procesu tvorby nalézat jiná řešení. Malba jako jedno z nejklasičtějších médií je na tom postavená. Musíte neustále reagovat na to, co se odehrává na plátně. Malování není to, že si obraz vymyslíš, ale že tě zajímá, jak dvě barvy fungují vedle sebe, a pak na obrazu jako celku. Když nějakou barvu přeženeš, je to jako kdybys v hudbě, která zní unisono, začal najednou mlátit bubnem -- potom musíš najednou změnit celou strukturu skladby -- a podobné je to s obrazem. Obraz přestane být barevný. A když paradoxně ubereš barvu, začne být barevnější, jakoby plný barev. A k takovým různým věcem dochází při malování pořád. Ten proces vyžaduje to, že se nemůžeš nechat pořád vést svou vizí, ale na něco reaguješ. Tím je to živé a nesmrtelné médium. Proto si myslím, že malování může být i v tomhle tisíciletí zajímavé.

Měl jste nějaké vzory?
Já jsem moc neměl na koho navazovat. Věděl jsem samozřejmě o kvalitních umělcích střední generace, ale my jsme se bezprostředně neznali nebo jsme o umění spolu ani nemluvili.

Jak to, že nemluvili?
Dodneška se mezi umělci příliš o umění nehovoří. To už musí být něco, aby si dva lidé řekli něco konkrétního. Ono stejně plno věcí funguje mimoslovně. Když se výstava povede, tak je to ve vzduchu, a když se nepovede -- taky je to cítit. Ale hlavně v duchu naší podivné tradice existuje představa, že když se povede něco druhému, tak bere mně místo na slunci. Určitá řevnivost je sice přirozená, ale potom nepřináší mnoho otevřených debat. Já se to snažím brát tak, že úspěch někoho jiného je užitečný i pro ostatní.

Ještě k těm vzorům: to nebyl žádný malíř v dějinách umění, jehož obrazy vás vyloženě nějak inspirovaly?

Já jsem spíš analyzátor, takže jsem si bral ze všeho trochu. Nenapadlo mě k něčemu se vyloženě upínat, protože jsem hledal sám sebe. Ale když jsem pak začal na Akademii řešit vehementněji svůj malířský projev při malování krajin, najednou jsem objevil svět Caspara Davida Friedricha, malíře devatenáctého století.

Je to zajímavé, ve vaší generaci vím o několika malířích hlásících se k Friedrichovi -- čím vám tenhle německý romantik učaroval?
Nechci se nějak přeceňovat, ale myslím, že jsem byl jeden z prvních, který ho začal blíže sledovat. Namaloval jsem několik krajin podle něj. Když začínala v osmdesátých letech v Čechách postmoderna, tak se pořád mluvilo o symbolech, o návratu k legendám, k mýtům, a mně přišlo tohleto jako přesná odpověď: romantická krajina byla symbolická. Nechtěl jsem malovat normální obrazy, ale takové, které zaujmou. Krajiny Caspara Davida Friedricha jsou plné symbolů. Všechno na nich má svůj význam: odplouvající loď znamená, že pluješ do života, vracející se loď a stařec, který ji sleduje, to je zase konec života. Obsah obrazů mě fascinoval stejně jako to, jak byly namalované. Krajina nebyla jenom rekvizitou, hrou světla a stínu. Chtěl jsem to dostat do svých soudobých obrazů, i když budu používat jinou symboliku. Friedrich byl pro mě jistota, o kterou jsem se mohl opřít. Mám pocit, že moderní umění začalo právě u romantiků. Krajinu nemalovali v plenéru, ale doma, v ateliérech, a tam ji transformovali.

Proč malujete třeba vlaky?
Otvírám témata, která byla na okraji umění. Když měl kdysi někdo rád vlaky, existovali malíři, kteří mu je na objednávku namalovali. Byli to malíři vlaků. Když milovali lidi koně a dostihy, byli po ruce malíři dostihů. Nešlo o hlavní proud uměleckého vývoje, byly to obrazy, které něčemu sloužily, a mě vždycky zajímal člověk a jeho nadšení pro věc a zároveň tahle témata dostat do jakoby hlavního proudu uměleckého snažení. Hrabal říkal, že je vzdělán proti své vůli, když mu spadne knížka na hlavu, otevře se na nějaké stránce a on si to prostě přečte. Já se dostávám k těm tématům podobně, kolikrát náhodou.

Malujete věci, ale s určitým časovým posunem -- spíš se zpožděním několika desítek let. Utíkáte do minulosti?
Upozorňuju na proměnu, kterou jsme s těmi věcmi prošli. Já tím neříkám, že mám rád minulost, jenom ukazuju na to, jak se změnila přítomnost. Nechci jako Skupina 42 hledat nostalgii v městských drátech. Chci jen ukazovat, jak se proměňuje svět. A jak je hezký. Dneska jsme někde jinde, a tak se vztahuju k současnosti tím, že používám atributy z minulosti. Když jsem maloval chudé chlapce, říkal jsem si, že bych měl taky malovat sociální témata, ale ne ve smyslu sociálního umění, jak bylo pojímané ve dvacátých letech. Dnes je chudoba jiná: je vám vnucováno, že bez těch nejsprávnějších bot si ani nemůžete zaběhat.
Takže to je záměr, že ti chlapci nepůsobí jako dnešní?
Současnost nemusí být přítomna jen v soudobých předmětech. Už tím, že si všimnu proměny, jsem současný. Obrazem chci říct: tady jsem já a předkládám vám příběh, který dneska prožíváme úplně jinak, nicméně ten příběh zůstává stejný. Když se točí sci-fi filmy, taky v nich nejsou přímo nějaké atributy přítomnosti -- odehrávají se v budoucnosti, ale stejně se pozná, jestli byly natáčeny v padesátých, nebo v devadesátých letech. Rakety jsou stejně hloupé, ale pozná se to.

Máte nějaký vztah k angažované tvorbě? Chcete malovat něco, co vás trápí nebo rozrušuje?
Já si myslím, že v duchu našich zkušeností a postojů je angažovanou tvorbou každý dobrý obraz, každá dobrá věc. V tom je odkaz naší bolševický zkušenosti, kterou bychom měli nějakým způsobem přenášet. Každá kvalitní věc je totalitě nepříjemná, a tudíž angažovaná -- v tom je moje zkušenost z totality. Obávám se toho, že tady v sedmdesátých a osmdesátých letech nevzniklo příliš mnoho kvalitního umění, a to svědčí o tom, že jsme moc angažovaní nebyli.

Každý dobrý obraz -- říkáte. Je vám jedno, jakého tématu se dotýká?
Na tom obraze může být zachyceno cokoliv: krajina, jablíčko, portrét člověka. A může to mít stejnou hodnotu jako obraz inspirovaný Starým Zákonem.

Jako malý chlapec jste si vytvářel představy o sobě jako o malíři a postupně se vám to naplnilo. Je velký rozdíl mezi sny a skutečností?
Liší se to v tom, že u plátna musím odstát hodiny a namáhat se. Když jsem začínal, myslel jsem si, že je to jenom radostné ztvárňování vizí, ale každé jejich uskutečnění je pracné. Jsem taky trošku líný, mám poněkud chaos ve věcech a to všechno musím překonávat, což stojí nějakou energii. Chci, aby obraz byl celistvou výpovědí a divák si ho mohl přečíst, aby v něm nebylo moc kalkulů a předstírání, a to stojí značné úsilí. Dokončit věc a přiznat se k něčemu.

Která fáze malování je pro vás nejtěžší?
Asi ta poslední. Během ní si to, co jsem udělal, musím prohlédnout a najít nejasné momenty. Vypadají sice mnohdy třeba efektně, ale to nestačí -- já je musím upravit, aby nebyly jenom efektní a měly v sobě nějakou hloubku. Aby obraz fungoval nejenom na první pohled, ale aby mohl začít žít vlastním životem.

Je to i fyzicky náročné ... zaměstnání?
Ano. Hodně malířů to nevydrží. Ke stáru je na nich vidět, že do obrazu nejsou schopni dát svěžest. Obraz se stává svěží tím, že v něm divák najde něco nečekaného. A to je i fyzicky pro autora náročné, protože sám musí nacházet stále něco nečekaného. Nevím, jak to bylo s ostatními umělci, ale Matisse vydržel dlouho. Na posledních obrazech Picassa bylo vidět, že sice navenek mají páru, sílu, ovšem ranější věci byly mnohem silnější. Když to chce umělec vydržet a nechce slevit, musí se sebou něco dělat.

Sport?
Sport jistě. Hraju tenis. Ale mám na mysli spíš aktivní životní styl obecně. Poslední dobou jsem si ale velmi oblíbil výlety, chodím se psem -- s labradorem na dlouhé výlety. To si musí každý vyřešit potom sám, jestli dělat věcí méně a víc dbát o sebe ...
Kolik obrazů zvládnete ročně namalovat?
Moc ne. Asi pětatřicet obrazů. Za posledních deset let jsem mohl namalovat tak čtyři sta obrazů.

Pamatujete si je?
Jenom některé. A když někde vidím nějaký svůj obraz, který jsem zapomněl a on se mi líbí, strašně mě to hřeje u srdce. Byl jsem někdy kritický k obrazu, a pak jsem jej viděl po letech a změnil jsem názor. Dělal jsem dlouho na jednom, nebyl jsem s ním spokojený. A byl jsem rád, když jsem později mohl změnit názor. Jsou ale obrazy, které bych třeba dodělal. V posledních letech jsem ještě větší pedant: nechci pustit obraz, za kterým bych si nestál. Myslím, že by to bylo ohrožení mé existence -- udělat něco "jen tak". To nejde. Jsem na to upnutý.

Není to stresující?
Je to soustavné napětí. Musím dělat výstavy, dávat o sobě čas od času vědět, něco prodat. Já jsem si zvolil cestu poměrně složitou, protože moje obrazy se nerodí zrovna rychle. Někdy z toho bývám nervózní. Ale při své chaotičnosti se snažím vždycky soustředit na jednu věc.

Když doděláváte obraz, víte, jaký bude ten další?
Mívám rozdělané dva tři obrazy. Jeden schne, tak se můžu dát do dalšího. Někdy jde namalovat obraz v jednom zátahu, ale to je spíš výjimečné. Pro moji povahu by bylo lepší, kdybych byl akční umělec a měl jinou metodu. Já jdu tou svou tak trochu proti sobě, v mé přirozenosti není být důsledný, ale v obrazech musím. Zase mi to pomáhá v tom, že se můžu o něco opřít.

Našel jste v nich pro sebe cosi jako řád?
Řád, který hledám v životě, mám alespoň v mých obrazech. Uklidňuje mě to. Jsou umělci, kteří navenek vypadají šíleně nepořádně a rozevlátě, ale doma mají všechno srovnané jak v kasárnách. To nemám. Mám však jistotu ve vztazích. Lpím na tom, aby věc byla dobrá, ale nelpím na ní samé. Život je někde jinde a zavírat se jen do světa umění a být na něm závislý, to nechci. Nejlepší obrazy -- jako jiní umělci, kteří mají sbírku svých věcí -- ani nemám. Kolikrát ani nevím, kde jsou. Mám obrazy v Itálii, Španělsku, Japonsku, Německu, Holandsku ... Manželka vede nějaký přehled, ale já sám nevím. Jestli někdo bude chtít uspořádat obsáhlou výstavu mých prací, bude mít problémy.

Potkal jsem vás s fotoaparátem, připravujete výstavu fotografií. Měníte štětec za kameru?
Občas to střídám. Vzniklo to z toho, že jsem vždycky s fotkou pracoval -- jako s předlohou. Když chi namalovat vlak, tak ho nekreslím z hlavy, nemám takovou kresebnou paměť, ale seženu si předlohu. V zátiší jsem se inspiroval také Sudkem. Jeho atmosféra je inspirující, i když já je maluju barevná, jiná. Prvotní impuls dívat se na něco krásného je strašně silný. Čerpal jsem z fotografie, pracoval s ní, a tak jsem se dostal k fotoaparátu. Jednou jsem je už vystavoval, ale teď získávám pocit, že trošku více vím, co od fotografie očekávám. Součástí tvorby je umění dívat se: na svoje věci, na okolí, ale u fotky jsem nevěděl, co mám očekávat. Fotografování má pro mě kouzlo i v tom, že se dostanu konečně z ateliéru do plenéru. Mě na rozdíl od kolegů, kteří si nechávají fotografie pořizovat "od profesionálů", zajímá fotka jako médium: sám si navíjím filmy do cívek, vyvolávám si filmy, dělám si kontakty. Fotka mě přitahuje sama o sobě. Fascinují mě média v jejich prvotní formě a významu. U malování se mi líbí i materiál, z něhož vzniká a který je podstatný. Proto nefunguje třeba na Internetu -- sám obraz má svou strukturu, plasticitu, odstíny barev a to je v jiných médiích nepostižitelné.

Kdy zažíváte pocity zadostiučinění?
Když se obraz daří, začíná se klubat a já cítím, že o něčem promlouvá, tak se tím obrazem i dojmu. Je to skvělý pocit. Občas to zažívám. Ale ne vždycky. A když to tam není, tak se musím snažit, abych to tam dostal. Nejhorší jsou věci, kdy umělec začne parafrázovat sám sebe. Kdy ztratí náboj.

Existuje u vás něco, co vás žene do malování nezávisle na tlaku okolí, termínů výstav, zájmu sběratelů?
Myslíte vnitřní potřebu?
Ano.
Víte, je to asi jako ve vztazích mezi lidmi. Když s někým žiješ, nepřemýšlíš po dvaceti letech, že sis s ním dal kdysi rande a něco se ti na něm líbilo. Vnitřní potřeba se v čase proměňuje -- zkušeností, prací, pomocí. Já pořád chci namalovat dobrý obraz, ale už nemůžu mluvit o nějakém prvotním impulsu, protože jsem plný zkušeností, poznání. Tam už potom není jenom ta vzletná vnitřní potřeba, ale chci tu věc udělat tak, abych se měl potom o co opřít. Možná potřebuju vědět, že jsem něco udělal pořádně.

 

ANTONÍN STŘÍŽEK se narodil 22. května 1959 v Rumburku. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1989 měl na pět desítek samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho obrazy vlastní tyto instituce (výběr): Národní galerie v Praze, Středočeská galerie v Praze, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, Galleria Nazionale d'Arte Moderna San Marino. Od roku 1997 vede malířský ateliér na Akademii výtvarných umění.

ANTONÍN STŘÍŽEK se narodil 22. května 1959 v Rumburku. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1989 měl na pět desítek samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho obrazy vlastní tyto instituce (výběr): Národní galerie v Praze, Středočeská galerie v Praze, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, Galleria Nazionale d'Arte Moderna San Marino. Od roku 1997 vede malířský ateliér na Akademii výtvarných umění.


Petr Volf
www.reflex.cz