Jakub Špaňhel

Grafika

Martina Vítková

 

 

S Jakubem Špaňhelem jsem se setkala při přípravě výstavy Gesto a exprese, stopy zápasu, kde jsme uvažovali o expresivní lince v českém umění. O tom, že je Jakub Špaňhel expresionista, není pochyb. Exprese znamená výraz, je to subjektivní náhled  na věci okolo nás. Jakub Špaňhel sám o sobě říká, že je expresivní impresionista. Imprese je dojem, je to způsob, jak na nás věci působí, jak na nás realita doléhá. Zdálo by se, že se tyto dvě cesty od umělce ke skutečnosti a od skutečného k umělci potkávají tak někde uprostřed, kde můžeme stále ještě uvažovat o realismu. Malíře zajímá realita, i když ji podává subjektivně, s výraznou emocí. Při pohledu na Špaňhelovy růže se možná neubráníme dojmu, že malíř je také romantik.

Malba s vášní a zběsilostí v srdci tu byla vždycky. Provázela člověka od jeskyní, přes pozdní antiku, takzvané primitivní kultury, baroko, romantismus až do dvacátého století. Před sto lety se v Drážďanech zrodil skupinou Die Brücke expresionismus. Návrat k primitivismu, divokost, krutost, vášeň mají expresivní malíři raději než hladkou, uzavřenou, povrchní krásu. V této době jakoby umění zastoupilo roli náboženství, umění zápasí o nový svět, má rysy utopie.

Zatímco barokní exprese vyjadřovala nekonečnost světa, prožitek víry a poukazovala na to, jak malý je člověk proti nekonečnu a Bohu, romantismus si oblíbil běsnění živlů, konflikt touhy člověka a řádu přírody. Na začátku 20.století byla znovuobjevena gotika, El Greco, Šalda napsal Novou krásu, kde volá po umění, v němž by bylo obsaženo víc života, víc poctivosti, víc pravdy, síly, rytmu, bolesti, rozkoše. Volá po nových tvůrcích, tvořících dílo z temných kořenných pudů duše, z temné proserpinské noci vzdechů a zoufání nebo ve výbuších rozpoutaného, šíleného veselí. Tady by se mu dnes asi líbilo.

 



 

Ze Šaldova eseje Násilník snu o Edvardu Munchovi pochází zmínka o ruce, která vrhá barvy na plátno jakoby zacházela s nožem nebo metala pumy. Úzkost života, stigma 20.století, se v posledních letech proměnila ve specifickou úzkost ze závrati možností. Stav světa doléhá na bytostné expresionisty jako osobní věc a skoro jako osobní provinění. A jak říkají někteří: Umělec netvoří tak, jak žije. Ale žije tak, jak tvoří.

Malířský rukopis bývá srovnáván s větnou stavbou. A ta je velmi osobní. Rukopis je zpověď, říkal Václav Špála, poví na vás i to, co se jen tak jemně tuší. Typicky expresionistický je přímý vztah duše – výraz. Akt malby stejně jako básně je přímou participací na vesmíru. Obraz se stává rezonanční deskou, případně bitevním polem. Barva se podobá živlu. Tahy stopám zbraní svádějících boj o život. Spontánnost a protest, hedonismus i utrpení, hutnost, čistota a zářivost, posvátné marnotratné vření života, taková je divokost v srdci.

Anglický expresivní malíř Francis Bacon chtěl dovést své vyjádření až k nejvyšší míře naléhavosti. Protože co jiného nám zbývá vedle těch skvělých mechanických prostředků k zaznamenání skutečnosti než zacházet vší mocí do extrémů.

S expresionismem je nerozlučně spojeno gesto, definované romantickou myšlenkou orfisty Roberta Delaunaye, že cílem malířství už nadále není zobrazení světa předmětů, ale samotný tlukot lidského srdce. Gesto jako originální, rychlý, na empirii založený tah štětcem, stejně jako gesto ve smyslu akce, postoj, čin. Gesto je rozmach, velkorysost, spontánně zachycená myšlenka. Exprese je v podstatě neakademický směr, umělec musí důvěřovat svému instinktu, své zkušenosti, ale hlavně musí věřit v kouzlo svého činu. A to se nedá naučit. Umělec expresionista přistupuje k tvorbě tak jistě, samozřejmě a nezbytně jako když dýchá nebo kráčí. Exprese je zápas o produchovnění hmoty, drama a trochu i pathos, řád i chaos, dobrodružství i terapie. Umění je lék i placebo, je to omamná látka jako alkohol nebo opiát, je mu možné podlehnout a stát se na něm závislým. Exprese rozhodně není žádná sázka na jistotu, je to hledání nových cest a východisek. Nabízí se srovnání s rockovou hudbou, i filozofií Jeana Paula Sartra a literaturou, poezií prokletých básníků. Expresi najdeme u Dostojevského, Kafky, beatniků. Blízký je i anarchista Hašek, pesimisté Klíma a Schopenhauer. Gestický rukopis  zároveň vychází z kaligrafie, což je mistrovské umění rovnováhy a kompozice.

 



 

U Jakuba Špaňhela exprese možná souvisí s poznáním světa, velice rychlým pojmutím neznámého. Klouže štětcem po plátně jako pohledem, po Reichstagu, Valdštejnské zahradě či benzinkách tak rychle, jako kdyby fotil nebo natáčel. Doba je rychlá a nebezpečná jako dálnice. V téhle práci je nutnost přemoci hmotu. Lustr je symbol, symbol světla, ale především symbol Luxusu. Luxus si říkala skupina umělců, kam v rané době Špaňhel patřil. Co Jakub Špaňhela malíře láká na tvorbě, je okamžik, kdy je dílo hotovo. Protože ten nikdy není předem jasný. Je to otázka autorství, zastavit sám sebe, nebo pokračovat v okamžiku, kdy by tvoření bylo už destrukcí.  

Litografie jsou promyšlené, konceptuální, i když ze všech grafických technik nejvíce malbu připomínají. Jakub Špaňhel jako malíř i jako grafik dosud nepochybně neřekl všechno, můžeme se ještě těšit na neočekávané zvraty. V minulosti po ikonických benzinkách přišly růže, po minimalistických plachetnicích a květináčích slepice, po nich kozy a kdo ví, co může být dál. U litografie je nepochybné, že autobiografické listy vyžadují zcela jiný styl než popis světa okolo nás. Možná jich příště bude více a nebo se ještě hlouběji projeví barokní směřování, či Reynkovská tichá exprese. Jakub Špaňhel je autorem více než padesáti grafických listů na cestě k vykoupení. Jak řekl Zarathuštra, Radost je hlubší než bolest a trápení.

Martina Vítková,
na vernisáži v Galerii ART Chrudim, 22. února 2014



Jakub Špaňhel (1976) se narodil v Karviné. Studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ostravě (1991–1995). V letech 1995-2002 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka a vizuální komunikace Jiřího Davida. Byl členem skupiny Luxsus (1995-1998), kterou ovlivnil Jiří Georg Dokoupil. Vystavuje od roku 1994, jeho práce byla představena v rámci významných výstavních projektů, například Česká malba generace 90. let (2011), Po sametu (2009), Resetting (2007), Perfect tense (2003), Nejmladší (2002). V roce 2012 Galerie hlavního města Prahy uspořádala rozsáhlou Špaňhelovu výstavu v Městské knihovně pod názvem Slepice v pekle.

Foto: Radek Kalhous, www.kalhous.com


 





 

home