Adriena Šimotová patří k osobnostem, jež se podstatným způsobem podílely na utváření českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století. Studovala u Josefa Kaplického a spolu s Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, manželem Jiřím Johnem, Věrou Janouškovou, Vladimírem Janouškem, Alenou Kučerovou a dalšími byla členkou skupiny UB 12.

Pro vývoj autorčina díla, jak je máme možnost dnes hodnotit, bylo patrně rozhodujícím období konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let. Pro výtvarnici to bylo období osobních i společenských bolestí a zkoušek, v němž nejenže obstála po lidské stránce, ale zároveň se rozvinula jako jedinečná a umělecky plně zralá osobnost. V tomto období se jejím klíčovým tématem stalo zobrazování člověka vystaveného často mezním životním situacím. K tomuto tehdy v českém umění poměrně frekventovanému tématu ale na rozdíl od mnoha mužských protějšků přistupovala s hlubokým porozuměním pro jemné psychologické odstínění mnohdy citově vypjatých stavů lidské duše. V následujících desetiletích se pak tato autorčina tematická orientace rozvinula ve svébytnou výtvarnou fenomenologii obecně lidském rozměru, přičemž její výtvarný jazyk se stal nezaměnitelným (tedy na první pohled rozpoznatelným) i v evropských souvislostech.