Pablo Picasso
Lidská komedie

dr. Vilém Stránský

(úryvky z knihy)



"Očekáváte, že vám řeknu, co je to umění? 
Kdybych to věděl, nechal bych si to pro sebe".
                                                                  Picasso


ZÁPASY BÝČÍHO PÁNABOHA

Pablo Picasso byl bez jakékoli nadsázky největší umělec XX. století a dost možná, že i dosavadních dějin umění. To, co byl Einstein ve fyzice, Nobel v třaskavinách nebo Miles Davis v jazzu. Změnil pohled na umění jako žádný jiný umělec před ním, ani po něm. Postavil na hlavu do té doby užívaná pravidla výtvarné tvorby, ukazoval řadě umělců nové cesty a podněcoval je k dalšímu rozvoji uměleckého výrazu. Žádný jiný člověk není spjat s pojmem moderní umění jako Pablo Picasso. Pro mnohé je to největší kumštýř minulého století, pro ostatní talentovaný šarlatán. Pro oba tábory je neoddiskutovatelný fakt, že nikdo jiný neovlivnil umění tak, jako právě on. Známý jako zakladatel kubismu (málo se ví, že první kubistický obraz vystavil Braque dříve) pokračoval Picasso v experimentování a v provokování kolegů i divácké obce až do své smrti. Každá změna ztělesnila jeho radikální ideje; jako by Picasso žil řadu uměleckých životů.

Narozen 25. října 1881 ve španělské Malaze. Dal přednost neobvyklému jménu Picasso po matce (1855-1939), než běžnějšímu Ruiz po otci (1840-1913). Ve čtrnácti během jednoho dne dokončil celoměsíční zkoušky na Akademii výtvarných umění v Barceloně a přeskočil dva ročníky, odtud jel studovat na Akademii San Fernando v Madridu. Poté se vrací do Barcelony a je častým návštěvníkem známého uměleckého kabaretu Els Quatre Gats (U čtyř koček). Na Barcelonu nikdy nezapomněl: v roce 1970 věnoval 800 převážně ranných prací svému muzeu v Berenguer de Aguilar Palace. 

Léta 1901-04, která v melancholické tonalitě zobrazují izolované figury, výraznou bezmoc a smutek, nazýváme modré období. Picasso často pendluje mezi Barcelonou a Paříží; až v roce 1904 dává hlavnímu městu umění definitivně přednost. Studoval mistrovská díla v Louvru a společně s kumpány byl častým návštěvníkem kabaretů jako Lapin Agile. V letech 1905-06 nastává u Picassa radikální změna barev a nálad. Začíná být fascinován akrobaty, klauny a potulnými cirkusovými rodinami. Pohrává si se subtilní růžovou a šedou. Vzniká růžové období kde oproti modrému období dominují figury, které se umějí prosadit. V roce 1907 maluje Avignonské slečny (Les Demoiselles d´Avignon), jedno z nejobjevnějších pláten moderního umění. Název mu dává až mnohem později André Salmon podle bordelu v Avignonské ulici (Carrer d´Avignon) v Barceloně, který Picasso velmi často navštěvoval a vůbec ne kvůli malování... Už se moc neví, že původně byl na plátně centrální figurou námořník obklopený prostitutkami.

Picasso měl štěstí na obchodníky; hned první výstavu v roce 1901 mu v Paříži připravil Ambroise Vollard, který okamžitě rozpoznal umělcův mimořádný talent; prodal mu 15 obrazů ještě před zahájením.  ...


... Ve čtyřicátých letech věnoval čas variacím na díla světových mistrů. Nově interpretoval Lucase Cranacha (David a Bethsabé, Venuše s Kupidem), Nicolase Poussina (Únos Sabinek, Bakchanálie), Eugena Delacroixe (Alžírské ženy), Gustava Courbeta (Dívky na břehu Seiny), El Greka (Portrét malíře), Edouarda Maneta (Snídaně v trávě, Lola z Valence), Diega Velázqueze (Las Meninas - Dvorní dámy), Rembrandta (Muž se zlatou přilbou) atd. Všechny variace na staré témata jsou známé nejen v olejích, ale hlavně v kresbách a grafických technikách.
V letech 1945-1949 zkouší nové metody v litografii, vytváří idylické figury faunů, nymf, kentaurů a satyrů, tancujících na arkadických scénách, častěji se objevuje slunce a květiny. Více než 400 litografií vytiskl pro Picassa ve své pařížské dílně Fernand Mourlot; Picasso často pracoval na několika litografických opusech najednou. Poměrně brzo začal kámen opouštět a kreslil na speciální přetiskový papír nebo na zinkovou plotnu, se kterými nebyl problém při transportu. Picasso byl zvyklý nejen opakovat své motivy, ale i zkoušet mnoho stavů, kdy pracoval na určité kompozici a korigoval postup a vývoj kresby. 

 


...  V létě 1955 natočil režisér Henri-Georges Clouzot úchvatný dokument Le mystere Picasso (Picassovo tajemství). Jeden z nejjednodušších dokumentárních filmů, jaký si lze představit. Picasso hraje sám sebe, před ním je jen malířský stojan, držící sklo, a na něm připevněné velké formáty transparentního papíru. Při čelním pohledu kamery umělec není vidět, divák sleduje a slyší pouze skřípající tahy tušemi, kdy barva prosakuje na druhou snímatelnou stranu. Pokud se nezapojí druhá (boční) kamera, divák Picassa nevidí, ale je součástí unikátního zrodu a proces tvorby díla, čáru po čáře plochu po ploše. Pod jeho štětcem ožívají toreadoři a jejich oběti, kohouti, pláže, odpočívající ženské akty. Jen do trenýrek oblečený Picasso si s kresbou dělá naprosto, co chce. Nejsilnější momenty jsou ve chvílích, kdy se Picasso rozhodne hotovou kresbu kompletně překrýt a přepracovat; bez smazání původní kompozice, ale přidáním dalších ploch a linek, dokud není spokojený. Nikdy nebyl proces tvorby zaznamenán tak bezprostředně, v reálném čase. Nikdy předtím si divák nemohl tak do hloubky uvědomit neuvěřitelnou suverenitu a jistotu Picassovy kresby. Tajemství geniálního Picassa bylo skrytou součástí tohoto úžasného one-man-show baletu.
Režisér Henri-Georges Clouzot a Pablo Picasso byli sousedé a přátelé. Jejich dokument umožnil divákům nahlédnout do dílny největšího z největších a zúčastnit se průběhu tvorby dvaceti originálních prací. Původně mělo jít jen o kratičký záznam, ale Picasso se rozjel a Clouzot s kameramanem Claudem Renoirem nechali kameru běžet. Picasso kreslil téměř bez pauzy 14 hodin; bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát. Výsledný film trvá 75 minut. Obdržel Zvláštní cenu poroty na Filmovém festivalu v Cannes 1956 a v roce 1984 byl zařazen mezi poklady národního dědictví Francie ...

 



... Ale nejvíce se grafické tvorbě začal věnovat až po druhé světové válce. Stejně šťastné bylo setkání s Fernandem Mourlotem, u kterého tiskla celá plejáda nejlepších z nejlepších: Braque, Buffet, Dubuffet, Chagall, Cocteau, Le Corbusier, Delvaux, Derain, Dufy, Giacometti, Léger, Masson, Matisse, Miro, Vasarely, Villon Wunderlich a řada dalších. Picasso jeho ateliér v pařížské Rue de Chabrol navštívil v listopadu 1945 a zůstal tam celé čtyři měsíce. Přicházel každý den v devět a končil okolo osmé večer. Jeho nezměrná tvořivost, vynalézavost a zápal mu umožnily zmocnit se této techniky stejně dokonale, jako předtím ovládl suchou jehlu, lept, akvatintu, dřevoryt a později linoryt. Protože Picasso litografii rychle zvládl a nechtěl ztrácet čas v dílně, nechával si do svého ateliéru vždy okolo dvanácté vozit nátisky z předchozího dne a předával k tisku nové kresby na přetiskovém papíru či na zinkové desce. Mezi roky 1945-1949 Picasso vytvořil okolo 200 litografií; Mourlot pro něj vyhradil dva ze svých nejlepších specialistů-litografů, zpočátku Raymonda Tutina, posléze Henri Deschampse, se kterým pak spolupracoval do konce života. 

 


... Picasso měnil své přítelkyně se stejnou lehkostí jako maloval. Vztah k ženám ovlivňovalo jeho nálady i tvorbu. Picasso nadšeně portrétoval všechny své přítelkyně (nejčastěji Françoise Gilotovou), manželky (především Jacquelinu Roqueovou) i společné děti.
Např. konec modrého a začátek růžového období patrně způsobilo setkání s Fernande Olivierovou (1881-1966), se kterou žil sedm let během počáteční pařížské fáze. Krátkou dobu žil s Evou Gouelovou (1885-1915). Při práci v Římě se setkal s ruskou baletkou a svou pozdější první manželkou Olgou Chochlovovou (1891-1955), se kterou měl prvního syna Paola (1921-1975) a ten pak dvě děti, Marinu a Bernarda. V roce 1927 na ulici oslovuje sedmnáctiletou Marie-Thérese Walterovou (1909-1977), jejich dcera María de la Concepción - Maya (1935) jakoby Picassovi vypadla z oka. V roce 1936 se seznamuje s jugoslávskou fotografkou Dorou Maarovou (1907- ?). V roce 1943 poznává začínající malířku Françoise Gilotovou (1921- ?), která mu porodila Clauda (1947) a o dva roky později i čtvrté dítě v celkovém pořadí dceru Palomu (1949). Druhou a poslední manželkou (po boku Picassa zůstala ze všech žen nejdéle - a až do smrti) byla Jacquelina Roqueová (1927-1986), se kterou se seznámil v roce 1953 a po osmi letech se vzali. O smrti přemýšlel jako o své poslední ženě: "Celou dobu myslím na Smrt. Je to jediná žena, která mne nikdy neopustí" ...

 



 ... Při dělení majetku se zrodila myšlenka na zřízení Picassova muzea. Zákon, platící ve Francii od roku 1968, umožnil dědicům zaplatit dědickou daň uměleckými díly; ta pohlcuje 16-20% dědického podílu, podle stupně příbuznosti. Bylo to rozumné řešení pro všechny zúčastněné strany - pro dědice, stát i uměnímilovnou veřejnost. Naprázdno ale vyšel umělecký trh; kdyby museli dědicové zaplatil daň penězi, byli by bývali nuceni mnohé zděděné umělecké skvosty okamžitě prodat. Kdyby bylo na trh vrženo takové množství Picassů, ceny by šly rázem dolů. Stát měl přednostní právo výběru a pro muzeum bylo vyčleněno celkem 228 olejů, 149 plastik, 85 keramik, 1496 kreseb a 1622 grafických listů. Francie tak získala nejrozsáhlejší sbírku nejznámějšího španělského malíře ...

 



... Mnohem snazší se sbírat Picassovu grafiku, která je zatím sem tam sehnatelná. Zatím. I když Picasso vytvořil tisíce grafik, postupně se z trhu vytrácejí a zůstávají v majetku dokonce i těch, kteří mu kdysi nemohli přijít na jméno - dnes i jako investice. Poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku a násobek se každým rokem zvyšuje! ...

 



 ... Během pětasedmdesáti tvůrčích let (sic!) vytvořil 45 000 artefaktů, nejen maleb, ale i plastik, keramik a objektů z nejrůznějších materiálů; jenom kreseb a grafických listů bylo okolo 27 000! Dost na to, aby udržel zájem o svoji tvorbu v neustálém pohybu - a přesto je ho na trhu s uměním trvalý nedostatek. Nejsou to jen obrazy, které vystupují na hvězdná nebe; např. v roce 1982 bylo 98 grafických listů z Suite Vollard prodáno v newyorské Sotheby´s Parke Bernet za bezmála US$ 1.4 miliónů! A konkurenční aukční síň Christie's prodala v roce 1999 Picassův lept s akvatintou La Femme au Tambourin za US$ 376.500 (+ 20% marže aukčního domu)! Grafický list byl podepsán a číslován 30/30 ...



Poznámky k vystaveným opusům 

Během svého 75 let plodného života vytvořil tisíce maleb, grafických listů, plastik a keramik. Zervosův catalogue raisonné (seznam děl) dosud čítá 34 svazků a stále není kompletní. Všechny grafiky vzhledem k nesmírně Picassově pracovitosti, kombinované s patřičným bohémstvím, snad ani kompletně katalogizovány být nemohou. Současná výstava má snahu zahrnout nejvýraznější Picassovy grafické počiny, převážně z posledního období tvorby. Grafiky Picasso sám netiskl, realizaci nechával na svých uměleckých tiskařích, jako byli: Eugene Delâtre, Louis Fort, Roger Lacouriere, Aldo a Piero Crommelynckovi, Fernand Mourlot a Henri Deschamps nebo Hidalgo Arnéra a další. 

 


Původní kvaš L´Arlequin (Harlekýn) z roku 1908, který vlastní Národní galerie v Praze a často je reprodukován na plakátech či v katalozích, velkoryse litografoval Henri Deschamps pod dohledem Picassa. Šlo patrně o reciproční zápůjčku naší Národní galerie do pařížské Mourlotovy dílny, protože Deschamps za života Pabla Picassa převedl do litografické techniky nejméně dvanáct děl (kresby, kvaše, koláže) z původní sbírky Dr.Kramáře, z nichž mnohé jsou dodnes v expozici Národní galerie v Praze. L´Arlequin (Harlekýn) patří bezesporu k prestižním dílům sbírky.
Z vrcholného Picassova období, s klasickou čistotou a harmonií, je podáno 30 výjevů z Les Metamorphoses d'Ovide (Ovidiovy Proměny). Litografie Deucalion et Pyrrha (Deukalion a Pyrha) a Chute de Phaéthon avec le Char du Soleil (Pád Phaëthona a sluneční vůz), tištěné podle leptů, vydalo bibliofilské nakladatelství Edito-Service Genf. 
Druhá nejstarší je barevná litografie Les Deux fréres (Dva bratři), tištěná z kvaše v 1930 v pařížském L´Atelier Desjoberts. O jak ceněnou předlohu jde dokazuje, že se tato práce skví v reprodukci na obálce prvního průvodce k slavnostnímu otevření v 1985 Musée Picasso.

Knihu je možné objednat zde