Petr Nikl:
Hravost jako přístup k životu

Projev generace Tvrdohlavých je postaven na vtipu, hře, na vytváření reality, která je však vzápětí shazována. Vaše projekty jsou toho vrcholným dokladem. Jak moc je to záměr a do jaké míry důsledek hraní si?
"Shazovaná realita", to je moc hezky řečeno. Pro mě je velmi důležité, aby komunikace s divákem probíhala odlehčeně, ať už v obrazech, v divadle, nebo v knihách. Nejde mi však o komiku, já nejsem komik, i když mnohé může působit groteskně. Pokouším se o vzájemné vyvažování patosů. Chci se například vyjádřit naléhavě, ale je to velmi ošemetné. Potřebuji takovou naléhavost, při které se divák necítí zavalený, při které může dál komunikovat a klidně se tomu naléhání zasmát. Chci, aby pocity z komunikace byly zároveň vážné a zároveň směšné. Stejně jako v normálním životě, který je vesměs tragikomický, i já míchám banalitu s vážností. Předpokládám, že to není nečitelný jazyk, že to bude přihlížející bavit. Nabízím dvířka, kterými mohou vstoupit do hry. A když už jsou vevnitř, pak můžou spoluhrát - objevovat spolu se mnou nečekané významy a souvislosti.
Někteří "seriózní vnímatelé" ale toto zlehčení, tento hravý princip odmítají jako dětinskost nebo přímo infantilitu.
Občas se zaměňuje hraní za hračičkování, smysl pro detail za titěrnost a to pak zřejmě někde dělám chybu... Snažím se však, aby hravost, kterou přináším, byla chápána jako maximální otevřenost všem elementům, které do hry vstupují. Takový je můj přístup ke všemu: k životu, k práci, k umění. Není to umělecký koncept, ale proces hledání otázek, neustálý vnitřní dialog, snaha přesvědčovat se o situaci tady, hned a fyzicky. Samozřejmě, že je to v mnohém totožné s dětskou hru, s velkou mírou imaginace, která je dětem vlastní. Myslím si, že i s absolutně seriózním realistou je možné přes hru, přes proud asociací navázat spontánní diskusi, která ruší jakékoliv vzdělanostní, profesní i generační hranice. Moje zkušenost z projektu Hnízda her, který jsme dělali v Rudolfinu před třemi lety, je taková, že neexistovala žádná sociální skupina, která by hrou zůstala nedotčena. Od pankáčů, přes děti s maminkami až k paním kustodkám, všichni byli v takto nastavených podmínkách různě zkreativizováni. Myslím si, že pokud se nastaví svobodná a spontánní atmosféra a je nabídnut prostor ke hře, kam můžou všichni vstoupit z vlastní vůle, pak vstoupí opravdu všichni.
Hra je základní činností dítěte. Jaké bylo vaše dětství? Jak jste si jako dítě hrál?
Jako dítě jsem byl zakřiknutý introvert, až právě kreativní prostředí střední školy, to ze mě sňalo. Jsem z výtvarné rodiny: otec je malíř, učil na střední umprumce a později na Vysoké škole umělecko průmyslové. Maminka byla návrhářkou hraček. Navrhovala v šedesátých a v sedmdesátých letech všechny plastové nafukovací hračky pro Fatru Napajedla - buvoly, slony, žirafy, ale také čluny, které jsem osobně testoval na rybníku ještě předtím, než se začaly sériově vyrábět. Takže jsem rodinou značně ovlivněn. Po dědečkovi, který byl dřevomodelářem, mám zřejmě vztah ke dřevu a k loutkám, které, naprosto amatérsky - noži a rašplemi, špihlám. (Jedná se o různé druhy marionet pro loutkové divadlo Mehedaha, se kterým už léta Nikl vystupuje. Jinou podobu Niklova objektového divadla představují bytosti, vytvořené z fragmentů již nefunkčních hraček, které umělec připodobňuje k úlovkům rybáře v tůni času. Jsou součástí jeho "orchestrionu" i tanečně-divadelních performancí nad vodní hladinou. K těmto produkcím se doprovází hudbou "na pusu", tamburášským strunným nástrojem nebo přizve hudební přátele - Irenu a Vojtěcha Havlovi, Orloj snivců Jaroslava Kořána, pěvecký sbor Lakomé Barky, Martina Smolku a další).
I když tak nejsou míněna, některá vaše díla si svou hravostí a poetičností našla diváky a čtenáře hlavně mezi dětmi. Jak je vnímá vaše dcera?
Knihu O Rybabě a Mořské duši jsem vytvořil před dvaceti lety. V polovině osmdesátých let jsem pracoval na grafických listech ryb a zároveň mě přitom napadaly příběhy. Volně jsem spojil grafiky s textem a vyrobil bibliofilie v nákladu asi pěti kusů, které jsem pak rozdával k Vánocům. Po jednom kuse jsem si od každé nechal ve skříni a před třemi lety jsem je ukázal paní Ivě Pecháčkové z nakladatelství Meander (mj. autorce knížky Legendy o Golemovi, kterou Petr Nikl ilustroval). Iva Pecháčková právě zakládala edici dětské literatury Modrý slon. Před dvěma lety mi vydala první knihu o rybách a loni Rybabu. Svým dětem jsem ty texty nikdy nečetl, nějak jsem se styděl. Zaregistroval jsem, že moje dcera Anička si knížku začala sama číst, ale myslím, že ji nedočetla. Jsou to jakési metaforické básně v próze pro děti i dospělé.
Není to jediná vaše oceněná kniha v letošním ročníku soutěže Nejkrásnější česká kniha. O to jedinečnější je, že jsou to obě knihy autorské - jak obsahem tak výtvarnou podobou.
Bibliofilii Atlas saltA vydalo nakladatelství Aulos. Je to směs jedenácti litografií s drobnými čtyřveršími. Ležel jsem 14 dní v nemocnici a nemohl jsem dělat nic jiného než přemítat mezi mikrospánky. Napadaly mě rýmy a já si je zapisoval. Někdy mám chuť se vyjádřit textem, někdy divadlem, jindy jenom pohybem, nebo hudbou. Svým těžištěm jsem ale výtvarník a tak mám rád texty, které nesou sebou obrazy, a takové se snažím i psát. Slovní metafory umožňují najít jiné významy a zase jiné pohledy, než výtvarné prostředky. Baví mě číst i vytvářet takový text, který sám nese obraznost a ani nepotřebuje ilustrace.
Výtvarná výzdoba knih je svébytné umění, kterým se zabývá mnoho malířů a grafiků. Jaký máte vztah k této práci?
Ve svých knihách nechci dělat výzdobu, nechci opisovat ilustrací text nebo popisovat textem ilustraci. Snažím se propojit dva světy, které vedle sebe samostatně fungují. Vzniká zvláštní spojení obraznosti textové s obrazností obrazovou a z toho se odvíjí pro mě zajímavé napětí. Když ilustruji text někoho jiného, požaduji rovněž svobodu k samostatnému vyjádření. A zatím jsem ji vždy měl. Když jsem třeba ilustroval Legendy o Golemovi, autorka chtěla, aby se tam objevily i klikaté uličky židovského ghetta. Namítl jsem, že to musí nechat na mě a ona to přijala. Nejsem ten ilustrátor, který se přizpůsobuje.
O generačním seskupení výtvarníků Tvrdohlaví, jehož jste členem, bylo napsáno mnohé. Hovoříme spolu v předvečer otevření vaší další společné výstavy. Jaké to je být součástí takového společenství?
Tuhle partičku není třeba nijak dále mytizovat. Vznikla prostě z náhodných setkání a vykrystalizováním určitých situací. Po mnoha peripetiích, kdy jsme se rozpouštěli a znovu zakládali, jsme teď v situaci volného spojení přátel, vystavujících v jednom prostoru. Galerie nemá ambici dělat manifestační výstavy skupiny, jde o prodejní galerii, kde vedle sebe vystavují individuality rozličného typu. Galerie také pořádá výstavy hostů a přenechává často prostor i jiným koncepcím. Já tady budu mít samostatnou výstavu v září spolu s Angličanem Davidem Wallikerem. Snažím se vyhýbat stereotypům a taky zařazování do škatulek a stájí. Kloužu ve svých činnostech od jedné k druhé a čím jsou odlišnější, tím jsem radši. V organizování svých aktivit jsem rozvolněn a zdroje hledám uvnitř projektů samotných.
Šíře aktivit může vést k barevnosti projevu. Na druhou stranu v některých komentářích je vám vytýkáno, že se v té mnohosti ztrácí vaše původní výtvarné zaměření.
Ano. Někdy si říkám, že dělám všechno a nic, ale je to věc svobodné vůle a rozhodnutí. Můžu dělat tolik věcí najednou, protože mám to štěstí, že mě ty kreace samy uživí a tím jsem časově svobodný. Jenomže ani to, že jsem na volné noze a ani skutečnost, že se mohu zabývat věcmi, které chci já, mi nezaručuje, že budu svobodný vůči sobě. Za každým rohem číhá sto dalších schémat. Pro mě je přeskakování do jiných rolí a do jiných forem činnosti obranou před sebereprodukováním a před vyráběním umění. Proto je rád střídám, ale možná, že sebou jen tak naslepo plácám.
Toto rozhodnutí z vás dělá renesančního člověka. Na druhou stranu se ptám, kde na to všechno nacházíte čas?
Než renesančního, tak to spíš parazitujícího! Nechávám věci plynout a dělám to, k čemu mám momentálně možnost. Přišla nabídka nakladatelství Meander na vydání knížky, tak jsem se soustředil na její přípravu, pak byl stanoven termín výstavy, tak jsem maloval obrazy. Dostal jsem nabídku k výtvarnému ztvárnění plakátů několika premiér v Národním divadle. Jedním z titulů je hra od Samuela Becketta a mě napadlo udělat obraz - jeho portrét. Cosi mě na něm vzrušovalo, tak jsem ten obraz - plakát, vystavil. Baví mě hybridní spojení, zkrátka, opravdu rád parazituju.

MÁRIA UHRINOVÁ