Petr Nikl – lovec v krajinách fantazie

damza20041Minulý týden vystoupil výtvarník a performer Petr Nikl v sále pražské Městské knihovny se svou podivínskou divadelně-hudební hříčkou Bludný rybář, kterou sám pojmenoval jako bizarní pásmo či leporelo písňových obrazů. Po vlastní performanci následovala ještě projekce zhruba hodinového loutkového filmu – vizuálního  ztvárnění Mozartova Requiem, na němž umělec pracoval společně se členy Laurychova divadla a kameramanem Martinem Štěpánem. Poprvé svůj snímek představil loni v létě v pražském  divadle Archa a ani tentokráte nezapřel svou duši nenapravitelného snílka, jež stále láká jeho mysl lovit v nekonečných hlubinách vlastní představivosti.

Na pódiu Městské knihovny nechyběly ani tentokráte známé předměty jako škodolibě se šklebící vycpaná lasička, rybářský prut či rotující subtilní stínohra, mezi kterými výtvarník podle chuti přebíhal s rozličnými maskami na tváři a doslova úpěl, oděn do dámských šatů, své prapodivné písně. Čarovná atmosféra jeho představení se naplno promítla také do jeho snímku, ve kterém se autorovi nesporně povedlo naplno využít efektů ohně, stínu i odrazů zrcadel, mezi nimiž se s nonšalantní lehkostí proplétají dřevěné loutky (např. Lampani), vysloužilé panny či vypreparované kůže lasiček a lišek. Vše jako by v této alchymistické kuchyni vřelo pod taktovkou ohromujícího účinku Mozartovy hudby, jež dává loutkovému ateliérovému filmu neuvěřitelnou dynamiku a spád.

Petr Nikl narozený 8. listopadu 1960 v Gottwaldově-Zlíně charakterizuje v dětství sám sebe jako zakřiknutého introverta, což potvrzuje také přiléhavá a vtipná charakteristika autora knihy o Tvrdohlavých: „Extrémní introvert, fixovaný v útulném prostředí umělecké rodiny. V kolektivu byl vždy poněkud stranou, i když už od raného dětství se v jeho povaze mísil pud sebezáchovné bázlivosti s jemně přidrzlými provokacemi.“ (Olič 1999:55)

astn_princ Jak naznačuje uvedený úryvek a často zmiňuje také sám malíř, kreativní podněty k jeho tvorbě mu poskytli opravdu téměř všichni členové rodiny – matka návrhářka designu nafukovacích a plastových hraček pro Fatru Napajedla v 60. a 70. letech, otec akademický malíř a pedagog, stejně jako dědeček, kutil se dřevem a zlepšovatel v Baťově Svitu, jehož brač-balkánskou mandolínu nerozlučně vozí Petr Nikl po svých vystoupeních. V letech 1976–1980 vystudoval obor dekorativní a užité malby v architektuře na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a po roční pauze úspěšně absolvoval zkoušky na AVU v Praze do ateliéru A. Paderlíka a J. Ptáčka. Již roku 1982 pořádá s přáteli první „lesní“ happening a ve svých cyklech mezzotint a volných ilustracích se inspiruje básněmi německého zakladatele nonsensové poezie Ch. Morgensterna, jehož schopnost tzv. „přednést nesmyslné v goethovském tónu“ (Jičínská: Ch. Morgenstern) měla silný vliv především na poetistický a dadaistický okruh české avantgardy a stala se např. základem textů kapel Plastic People či Stromboli.

Divadlo jako prostor pro hru a snění

Malíř začíná rovněž vytvářet první dětské leporelové knihy a absurdní pohádky či písně a neméně důležitá je od roku 1983 jeho účast na studentských výstavách – tzv. Konfrontacích. V roce 1985 zakládá Petr Nikl spolu s F. Petrákem a T. Volkmerem ve Hvozdné u Zlína původně bytové divadlo nazvané svahilským slovem Mehedaha (údajný povel pro slona), jehož činnost doprovází i vydávání humorného almanachu a sešitů výstřední poezie tohoto spolku. Hravá vystoupení měla především podobu volných improvizací, tanců či koncertních happeningů, při kterých spolupracovala řada vystupujících a bylo využíváno nejen klasických marionet, bizarních předmětů, hraček, vycpanin, ale i překvapivých situací, těžících z náhle vznikajících absurdních momentů, z práce s maskami a převleky. Výtvarník spolupracuje spíše s různými divadelními spolky a jednotlivci než s velkými divadly (např. s kořenovým divadlem F. Skály ml., s Jaroslavem Duškem a jeho Divadelním studiem čisté radosti, s divadlem Vizita, Petrem Lorencem či Jiřím Černickým, Lakomými Barkami atd.).

atlassalta Z kamenných divadel mu padla do oka především poměrně alternativní pražská Archa, pro kterou zformoval např. výpravu opery La Serra, zpracoval několik projektů společně s Janou Svobodovou, hudebníky Havlovými a jihoafrickými umělci (Leze po mně štír, Slunovrat –1997) či připravil výtvarně-divadelní instalaci Tanec hraček v rámci projektu Rok H. Ch. Andersena (2005). Tyto a bezpočet jiných hereckých aktivit umělce nepřímo poukazují na jeden ze zásadních vlivů zakladatele malých scén a autorského čtení Ivana Vyskočila, k němuž často docházel na literární semináře do Malostranské besedy či Nedivadla.

Ilustrace a malba jako odraz duše

Studium na AVU ukončil roku 1986 akvatintami a ilustracemi k pohádkám Oscara Wilda, jež ho fascinovaly svou symbolistní obrazivostí a zvláštním pohráváním si s osudovostí. Měly mimo jiné také citelný vliv na série volných obrazů koček, lvů a zrození. V roce 1987 poprvé Petr Nikl samostatně vystavuje své obrazy v Praze a stojí u zrodu pověstné umělecké skupiny Tvrdohlaví. Následně vytváří cykly embryonálních motivů zvířecích těl, námětů z dětství a lidských postav často protknutých částmi hebkých tělíček plyšových hraček (např. Sebastián, r. 1990). Prvek míšení vážných historických motivů často vnímaných jako inspirace renesančními či barokními mistry (Mantegnou, Carravagiem atd.) s nízkým banálním předmětem je mnohdy přijímán jako vytváření určitého napětí či reflexe vysoké i nízké kultury, zároveň však často evokuje atmosféru i pocit tajemství. Hojné motivy Niklových můr a kukel, netopýrů i jakýchsi živoucích zámotků působí velmi křehkým a soustředěným dojmem a poetický duch jeho obrazů bývá proto srovnáván se symbolistní tvorbou přelomu století či náladami obrazů Jana Zrzavého. Autor sám říká, že ho uchvacuje automatická kresba umožňující volné nekorigované tvary, jimiž často doprovází své či cizí básně (např. Atlas Salta – r. 2001), což potvrzují i jeho psané úvahy: „Chráním se začít myšlenkou. Když se úporně snažím nějakou mít, stane se kresba drátem, z kterého se mi splétá klec. Jakmile ji však vypustím z hlavy jako balónek, klec se změní v cokoli.“ (Nikl 1990:37).

thebookofamuwapi První cena Ministerstva kultury za nejkrásnější knihu roku byla Petru Niklovi udělena v roce 1997 za projekt Vyhnání z ráje a následovala další ocenění (např. za ilustrace k pohádkám O. Wilda či za výtvarný doprovod vlastního pohádkového příběhu O Rybabě a mořské duši). Vedle jiných výrazových médií začal umělec pracovat také s fotografií, díky které vytvořil projekty jako Prasklá pohádka (1998) či fotografický cyklus Národní třída, kde se hlavními hrdiny stávají posedávající punkeři či bezdomovci.

Prostor pro komunikaci

První Chalupeckého cenu obdržel Petr Nikl roku 1993, druhá následovala již o dva roky později, přičemž za svou tvorbu získal rovněž několik zahraničních i domácích stipendií. Svým dílem byl zastoupen, nebo se vlastními performancemi podílel na nepřeberné řadě velkých či menších výtvarných, divadelních a hudebních projektů, z nichž stojí za zmínku vedle výstav Tvrdohlavých např. i výtvarný počin Jitro kouzelníků (1997, Praha) a pravidelná účast na festivalech Babí léto v psychiatrické léčebně v Bohnicích. V rámci uspořádání koncepce interaktivní výstavy Hnízda her (Galerie Rudolfinum Praha, 2000) zapojil Petr Nikl do této umělecké akce mimo sebe také okolo šedesáti výtvarníků a setkal se s nebývalým zájmem publika, které se občas, tušíce svobodu a nespoutanou možnost zapojit se do hry, až příliš rozvášnilo. „Lidi pak jako by neměli žádné brzdy, nebylo je možné zastavit. Byli jak lavina… Velký zájem veřejnosti mi potvrdil domněnku, že lidi nemají dostatek možností přistupovat k věcem kreativně. Ukázalo se, že tu panuje hlad po fyzické interakci a chybí mezičlánek mezi brutální zábavou a intelektuálním vstřebáváním umění.“ (Volf: Rozhovor-Ve stavu bez tíže). V roce 2005 se umělec stal autorem koncepce výstavní expozice českého pavilonu na Expo v japonském Aichi, jež nesla poetický název Zahrada fantazie a hudby a která byla stvořena zvukovými nástroji a světelnými objekty v duchu hlavního tématu „Moudrost přírody“ do podoby jakési platónské jeskyně, ve které měla být skutečnost smyslově přijímána skrze své odrazy. Mezi poslední literárně-výtvarné počiny umělce pak patří Zahádky (2007) vydané nakladatelstvím Meander.

Fascinován rytmem

Před dvěma lety bylo rovněž pokřtěno v divadle Archa nové umělcovo CD Přesletec, jehož obal Petr Nikl sám také výtvarně ztvárnil. Následovalo tak první oficiálně vydaný hudební počin výtvarníka se sborem Lakomé Barky (Nebojím se smrtihlava, r. 2004)), který byl poctěn cenou Zlatého Anděla za alternativní hudbu a trefně ho charakterizují následující slova kolegů z Laurychova divadla: „Kolekce písniček… v sobě nezapře rozevlátost umělcovu, která prosakuje skrze ducha dětských říkanek, nezapře v sobě však ani radost z tvorby samé, tolik blízké pábitelům či samorostlým pouličním divadelníkům, mezi které Nikl také bezesporu patří.“

 

Lucie Váchová, duben 2008, Nekultura.cz