moje krajina
my landscape

 

Rozhovor
Aleny Kučerové s Petrem Volfem



 

RADOST ZE ŽIVOTA

Alena Kučerová (69), jejíž soubornou přehlídku právě můžete vidět na zámku Klenová u Klatov, je považována za jednu z největších osobností české grafiky posledních čtyř desetiletí. A nejen to: její význam přesáhl daleko za hranice této země. Je uznávaná kritikou, svou tvorbou pak zastoupena v předních domácích i světových muzeích a galeriích. Jednoduchý způsob, jakým žije, se vymyká obvyklým představám o umělcích. Rozhovor probíhal ve světnici její nevelké venkovské chalupy; vyprávění umělkyně občas přerušila a upozornila mě na sojku, která nás pozorovala za oknem, nebo na vlaštovky chystající se k odletu. Ze dvorku se neustále ozývaly slepice snášející vejce, za plotem šuměly borovice …

 

Jak jste přišla na svoje perforované tisky, které jsou jedinečné nejenom v české, ale i světové grafice?

Byla jsem chudobná a neměla peníze na nové zinkové plechy, takže jsem byla nucená v železářství koupit si levné pocínované plechy, které byly po sedmi korunách. Jenže: dalo se do nich špatně rýt, a tak jsem začala pomocí šídla dírkovat, perforovat. Díky tlaku na plech se dá odstínit barva - dírka zůstane vždycky bílá a její okolí přechází do barevného valéru. Každý tisk přitom zůstává svůj, každý je jiný, vlastně originál. Já nejsem grafik, který by si od každé matrice nahromadil desítky kusů, dělám nejvíc několik tisků. Mě by nebavilo mít jich spoustu, co bych si taky s nimi počala?

Váš přístup je fyzicky velmi náročný. Nezkoušela jste spolupracovat s tiskaři?

Jenom chvíli. Ale brzy jsem zjistila, že tiskař to nikdy neudělá k mé plné spokojenosti: raději jsem to vyhodila a spoléhala jsem se na sebe. Víte, musí v tom být přímý autorský dotek, je to kouzlení, které cizí člověk nezvládne. Ale od roku 1996, kdy jsem přišla o lis, grafiku nedělám a pracuju s materiály, jako je karton nebo dřevěné desky,
a kreslím do nich pomocí hřebíčků. Perforaci je to podobné, takže pokračuju vlastně v tom, co jsem kdysi dělala, i když jinak.

Přišla jste o lis, s nímž jste vytvářela svá klíčová díla?

Když mě stěhovali z ateliéru v pražské Řásnovce pod záminkou rekonstrukce, prosila jsem je, ať stroj postupně odsunou po podlaze, ale kdepak, ti hoši ho rozmlátili na cucky. Sloužil mi čtvrt století ... Byla to ruská mašina, koupená za osm tisíc, nebyla dokonalá, ale fungovala spolehlivě. Nakonec to uspíšilo moje rozhodnutí odstěhovat se definitivně na venkov. Stejně Řásnovka ztratila kouzlo, začalo se to tam všechno rekonstruovat, kašírovat. Za stroj mi nedali ani halíř, ani na opravu, polovinu odtáhli do sběru. Mělo to svou výhodu, že jsem se usadila na Lhotě a už o tom nepřemýšlím. Beru život vždycky z té lepší stránky a jsem spokojena s tím, co mám.

Nechybí vám přesto metropole, v níž jste vyrůstala?

Vůbec ne. Když musím být ve městě, těším se na venkov. Pochopila jsem, jak je pro mě důležitý malý kus země po prarodičích, který důkladně znám a kde cítím jistotu, protože vím, kde co roste a jak co voní. Všechno tu znám. Začala jsem tu dělat grafiky polí a snažila jsem se s velkým citem zachycovat zdejší roviny, které mají pro mě neopakovatelné kouzlo. A pak tu byly hluboké borové lesy, jež mě odedávna silně lákaly, ale do těch jsem se samotná bála. Jezdila jsem po nich na kole, dokud jsem jednou nepotkala hajného Láďu Šedivku na koni. Řekla jsem si, že chci koně, a tak jsem si ho pořídila, šikovného valacha Dara s dobrým rodokmenem. Jenom díky němu jsem mohla udělat grafiky s motivem zdejších lesů tak, že jsem s nimi byla spokojena. Neskicovala jsem přímo v plenéru, to by nestačilo, nejprve jsem je musela dostatečně fyzicky prožít, vrýt si je do těla a mysli. S koněm to bylo mnohem >intenzivnější než pěšky.

Bylo vám padesát, když jste začala jezdit …

Já milovala koně od kolíbky! Ještě jsem snad nevěděla o světě a chtěla jsem jezdit na koni. Nebo na býku! Byla jsem namyšlená a říkala jsem si, že by mě neshodil. Učila jsem se jezdit na koni v patnácti, ale neměli jsme peníze, tak jsem toho musela nechat a počkat do důchodu. Na koně nikdy není pozdě.

Na jaké životní období nejraději vzpomínáte?

Na šedesátá léta. Pro mě znamenají mnohem víc než tahle doba s její divokou, příšernou svobodou. Pro mě tohle už není. Šedesátá léta byla měkčí, příjemnější a nemyslím, že jenom v umění, ale i v mezilidských vztazích. Chtěla bych zažít, kdyby se něco podobného objevilo znovu v globálním měřítku a nehrály by nejdůležitější roli jenom prachy. V šedesátých letech jsem byla zahloubaná do své tvorby, zkoumala jsem, co se dá v grafice všechno dělat, a stejné problémy řešili i moji kamarádi ze studií - třeba Tonda Tomalík nebo Rudy Volráb.

Nepodceňovali vás jako dívku?

To jsem vůbec neřešila, ani by mě to nenapadlo, šla jsem si svobodně za svým. Vzali mě i do skupiny UB 12, i když jsem byla daleko nejmladší. Když Věra Boudníková viděla nedávno moji výstavu na Klenové, tak mi napsala, že v jedenašedesátém roce byl Vladimír Boudník, její muž, na nějaké skupinové výstavě a řekl jí, že jediní, kdo ho tam zajímali, byli akorát Kučerová a Balcar. Bylo mi šestadvacet a na tu výstavu si už ani nevzpomínám. Ale těší mě to.

Boudníkova experimentální grafika vás nějak oslovovala?

Mně bylo absolutně vzdálené inspirovat se něčím, co dělají druzí, to by se mi přímo protivilo! Mně se naopak stávalo, že spousta lidí dělala podle mých věcí. Naštěstí to rychle vzdali. Já jsem se raději vždycky vrtla někam jinam, protože člověk nemůže dělat pořád totéž, i když je to třeba jakoby posvěcené a prohlášené za úžasné. V tom chci být svobodná. Je to nuda, když umělec zůstane v zajetí určitého stavu tvorby. Svoji danou rovinu ovšem nikdy opustit nemůže.

To je ale zřejmě v umění nejtěžší: objevovat neotřelé přístupy, stále se pokoušet nacházet nové podněty.

Když je člověk svobodný a soustavně pracuje, přichází to tak nějak samo. Alespoň já jsem to tak měla. Častokrát mi ale chyběl vážný důvod k tvorbě - a tak jsem netvořila.

Kde se ve vás vzal talent k výtvarnému umění?

Poslední dobou jsem o tom hodně přemýšlela. Nebylo to v mém případě tak, že by se talent objevil takříkajíc z ničeho nic, nebyla to náhoda. Moje babička, v jejíž chalupě ve Lhotě žiju, mě odmalička vedla k lásce k přírodě, ale také mě vodila do nedaleké Staré Boleslavi, což je velmi citlivé místo Čech. V krásném mariánském kostele mi ukazovala obrazy Jana Škréty. Nedaleko jsou zase Braunovy sochy, památeční pomník Setkání králů, k němuž jsme chodívali přes řepné pole. Bylo to jako zjevení, když jsem se ocitla před těmi pískovcovými plastikami. Jiná babička ráda vyšívala, zanechala po sobě autentické věci, které jsou pořád jako nové. Když jsem měla před pár lety bouračku a byla jsem nemohoucná na obě nohy, začala jsem vyšívat polštáře pro vnoučata, a to byla konečně možnost vyslovovat se i v barvách.

Ovlivnil vás nějak váš otec?

Jistě! Táta sbíral umění, doma jsme měli spoustu kvalitních obrazů, vzpomínám si na malby od Františka Kavána, ale také na krásnou paletu od Františka Ženíška, na jejíž druhé straně byla namalována půvabná dívčí hlava. Otec byl obchodní zástupce textilních firem, uměl dobře německy a jezdil po světě. A současně hrál fotbal, dobře, takže nějakou dobu působil jako profesionál ve Francii, v klubu FC Lyon. Byl to frajer a dobrodruh, který nesnášel diktátory a pracháče. Do památníčku mi ve čtyřicátém sedmém napsal: „Bojuj proti násilí, to ti nervy posílí!" Potom odešel bojovat proti komunistům … Převáděl lidi přes hranice jako agent-chodec. Ale moc o něm nevím. Zavřeli ho v padesátých letech. Původní trest smrti změnili na pětadvacet roků. A šedesátá léta jsou pro mě hezká taky proto, že se táta vrátil po jedenácti letech z vězení. Maminka byla rok ve vězení, i když se s ním na oko rozvedla, abychom neměli problémy. Jenže naopak - po rozvodu prý měla o to větší povinnost oznámit, když se s ním viděla.

To se stávalo?

On k nám jako agent občas chodil, nebál se ničeho, procházeli jsme se spolu po Praze, občas nám nechal něco na přilepšenou. Ale stejně jsme museli mnoho věcí prodat, abychom měli na živobytí.

Studovat vysokou školu uměleckoprůmyslovou vás nicméně nechali …

Ale nebylo to příliš veselé. Měla jsem nastoupit k profesoru Svolinskému, jenže on mě nechtěl - vzal místo mě nějakou komunistickou prominentku. Stála jsem několik dní proti dveřím ateliéru, odmítala jsem jít domů. Jednou šel kolem mě profesor Strnadel, koukal na mě a proč že tam stojím. Řekla jsem mu, co se mi přihodilo, a on mi nabídl, abych šla tedy do jeho ateliéru. Byl to straník, ale poctivý člověk. Přitom měl v ateliéru narváno … Nikdy na to nezapomenu. Ve třetím ročníku dělali prověrky, po nichž někteří potomci majitelů statků a fabrik a dalších, pro komunisty nedůvěryhodných existencí, museli odejít. Kádrovák Horáček mi oznámil, že když se zřeknu otce, tak budu moci zůstat. To jsem přece nemohla! A opět mě podržel můj profesor a slušní svazáci: umožnil mi, abych studia ukončila o rok dříve, ve čtvrtém ročníku, jako akademická malířka. Tatínek se vrátil z kriminálu v šedesátém pátém, ještě viděl mé druhé dítě, ale na podzim zemřel, protože měl rakovinu. Byl ve Valdicích, Leopoldově, Ruzyni, v Jáchymově na uranu. Ani jsem se ho nestačila na všechno přeptat. Mrzí mě, že jsem se od něj nedozvěděla, co všechno dělal.

Emigrovat jste nechtěla?

Nikdy. Jako holce mi táta říkal, abych odešla ven, lákal mě, že by tam bylo o mě postaráno, ale já bych toho nebyla schopná, opustit rodinu a celou zem.

Viděl váš otec nějaká vaše díla?

Vzpomínám si, že se mu líbil Disk, abstraktní grafika, kterou jsem těsně po jeho návratu dělala. Koukal mi přes rameno a usmíval se … Později jsem se doslechla, že Disk měl nad svým stolem v Paříži Pavel Tigrid, a já jsem z toho měla radost, protože jsem si Tigrida vážila.

Sledujete osud svých grafik -- víte, kde všude se pohybují?

To se ani nedá. Desítky, snad stovky jich rozkradli. Když mě v šedesátých letech navštěvovali někteří sběratelé ze zahraničí - třeba Heimo Liebig - odnesli si štos věcí, ale nikdy je nezaplatili. Naštěstí je plno mých grafik ve světových muzeích, v Německu, Rakousku, Americe, Itálii, Francii. To je dobře, protože je o ně postaráno. Stejně je zvláštní, jaký byl za minulého režimu zájem o naše umění v zahraničí, teď už to zdaleka takové není. Izolace, ve které jsme se ocitli, vlastně v důsledku vedla k tomu, že jsme dělali hodně původní, soustředěné umění. Zpočátku jsem dělala suché jehly, absolutně abstraktní věci, dělané jakoby bez vůle, které jako by se rodily samy, nesnažila jsem se hroty jehel ani ovládat. V Paříži jsem pak za ně na Bienále mladých umělců v šedesátém pátém dostala cenu.

Cen jste získala na grafických přehlídkách řadu. Zažívala jste potom pocit zadostiučinění?

Šlo mi hlavně o možnost srovnání s ostatními, konfrontovat svoje dílo s umělci z celého světa. Brala jsem to spíše tak, že jsem měla štěstí, samotná kvalita často totiž nestačí. V sedmašedesátém jsem v Bielle dostala první cenu - jiná se ani nedávala - a tam bylo osm set účastníků z celého světa! Vzpomínám si, jak jsem se to dozvěděla. Myla jsem zrovna doma podlahu, udřená máma dvou dětí a z rádia slyším, že jsem vyhrála. Milión lir! Telefonoval mi vzápětí Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie, a že tam musím odjet. V šedesátém sedmém to ještě šlo, jela jsem vlakem, já si vzala na sebe minisukni, kterou jsem si spíchla, no a v dosti puritánské Itálii na mě pak koukali jako na exota, příliš jsem to v tomhle smyslu nezvládla. Milión lir … tenkrát šlo o hodně peněz, a já jsem si díky nim mohla koupit svoje první auto, čímž se naší rodině změnil život, cestovali jsme, poznávali, mohli jsme se vypravit na venkov i do ciziny, k moři.

Čím jste se inspirovala?

Zajímaly mě zvířecí i figurální motivy, vyjádření různých pocitů. Nebo jsem dělala výjevy ze sauny, kde jsem viděla sprchující se rozbředlá ženská těla, pojala jsem to jako rychlou kresbu, kdy jsem ani přesně nevěděla, co vlastně kreslím, ale pak jsem zjistila, že ve výsledku skoro přesně vystihuje pocit, který jsem měla. To se mi stává často dodnes. Nevidím, co mi pod rukama vzniká, dělám jakoby poslepu, a pak to má nejenom hlavu a patu, ale ještě něco, co vyjadřuje cosi obecnějšího, jinak skrytého.

Jako jedna z mála umělkyň jste ztvárňovala sportovní motivy. Má to souvislost s vaší vášní pro jízdu na koni?

Jízda na koni pro mě není sport, ale radost ze života. Víc než sport samotný mě zajímal pohyb, takže vyšší ambice vzhledem k námětu na tyhle grafiky nekladu. Šlo mi o pohyb krásných lidí při plavání, skocích do vody, ale i při fotbalu, protože můj syn ho hrával a já jsem se na něj chodívala často dívat. Nikdy jsem se nevěnovala tematicky člověku, který nebyl v pořádku, nepotřebovala jsem fixovat v tvorbě utrpení, bolest, chtěla jsem vyjádřit vzácné okamžiky pohody. To považuji za důležité: radost ze života. A předávat ji dál. To, co se teď v umění děje - preferuje se často až patologický přístup - mě znechucuje. Umění má podle mě působit ve smyslu blahodárném. Je to sice široký pojem, ale já to tak cítím. Nicotnosti máme kolem sebe dost, je všude kolem, podporuje to televizní kultura, nejenom obrazem, ale i způsobem vyjadřování. To není ono … v šedesátých letech tohle nebylo.

Ale takový informel byl hodně depresívní …

Ano, ale neztrácel duchovní rozměr, pořád to bylo nad samotnou realitou.

Pro EXPO 1967 v Montrealu jste navrhla skleněnou vitráž, která měla velký ohlas.

To byla výjimka. Sklo mě nezajímalo, jako materiál mě neoslovuje. Mám ráda dřevo, kámen, litinu, plechy. S těmi si rozumím.

Váš manžel Vladimír Kopecký je známý sklář a malíř. Řešili jste spolu umělecké problémy?

Možná právě proto mě sklo tolik nepřitahovalo, všude jsme ho měli tolik, že se mi z toho dělalo špatně. Manželovu názoru jsem důvěřovala a nechávala jsem si poradit s výběrem grafik na výstavy nebo do grafických soutěžních přehlídek. Myslím, že když jsem mu říkala, co si myslím o jeho věcech, dal i on na mě. Ale nemyslím si, že by mě ovlivňoval svým přístupem k umění, v tomto ohledu jsme byli úplně odděleni, každý jsme si šel svou cestou. Jednou jsem v naší veliké bídě nalakovala podlahu tak, že byla jako šachovnice, tmavě zelené půlmetrové čtverce se střídaly pravidelně s bílými, namalovala jsem nábytek, aby byl veselejší: jedno mnou nabarvené červené štokrle si Vláďa vzal a s něčím ho zkombinoval jako expresívní objekt. Ta surová barevnost, kterou jsem uplatnila v rámci údržby domácnosti, ho možná oslovila. Když moji podlahu viděl Stanislav Kolíbal, řekl, abych ji pak rozhodně nevyhodila, protože je to umělecké dílo. No, vyhodila jsem ji, samozřejmě, co taky jiného s tím počít?

Byla jste sice ve Skupině UB 12, ale působíte na mě jako typická sólistka.

Já nebyla nikdy do party. Nedokážu sedět v hospodě, sdružovat, povídat, nějak jsem se tomu kolektivnímu duchu vzdálila. Raději jsem sama. Ani na zahájení svých výstav už nechodím. Ale to má souvislost spíš s tím, že nerada jezdím osobním autem, bojím se, protože vím, že nemůžu ovlivnit, když někdo jiný udělá chybu. Těším se, až mi bude na jaře sedmdesát a budu moci jezdit zadarmo dopravou.

 

Alena Kučerová se narodila 28. dubna 1935 v Praze. V letech 1955 až 1959 vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, v letech 1961 až 1965 byla členkou skupiny UB 12. Za svou grafiku získala řadu cen (např. PremioInternazionaleBiella per l´incisione, 1967; SpecialEditionAwards, WorldPrintCompetitionSanFrancisco; Velká cena trienále evropské grafiky, Praha, 1993; Grafika roku, 1994; Cena Vladimíra Boudníka, 1997). Je zastoupena ve sbírkách (výběr): Národní galerie v Praze, Muzea moderního umění v New Yorku, Stedelijk Museum v Amsterdamu, Art Institute of Chicago, Centre GeorgesPompidou v Paříži.

 
 





zpět / back
home