Jan Koblasa


Martina Vítková
(úvodní slovo k vernisáži)

 

Galerie ART Chrudim
10. září 2015


 

Jan Koblasa v Chrudimi

Sochařské práce Jana Koblasy jsou určené do veřejného prostoru, najdete je po hodně velké části světa,
v Západní Evropě, ale i v Severní a Jižní Americe, na Blízkém Východě, v Egyptě. Jestliže se v Chrudimi vystavují Koblasova komorní díla, nejde o modely, jak bychom si mohli myslet. Zdá se, že tento sochař rovnou uvažuje v monumentálním měřítku. Ale tak velké sochy, jaké v jeho ateliéru vznikají, málokterý smrtelník může vlastnit. I v těch menších je přítomno dosti síly, která na nás ze soch velkých forem přechází jako zvláštní kouzlo. Umění má učit člověka žít. Umění může člověku pomáhat žít. V našem životě, kde už je tak málo spirituality, si právě umění, aspoň některé a někdy, ducha podrželo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 








Jan Koblasa s manželkou Sonjou Jakuschewou v chrudimské Galerii ART

Jan Koblasa se narodil v roce 1932 v Táboře, ale gymnázium vystudoval v Teplicích a dokonce zpíval baryton v teplické opeře. Ale ten skutečný příběh začíná na akademii, kde studoval v padesátých letech,
asi v nejhorší době. Na padesátá a šedesátá léta vzpomíná v knize Záznamů z let padesátých a šedesátých, což je skutečně zajímavé a místy divoké čtení. Tehdy vznikl recesistický spolek Šmidrové společně s Karlem Neprašem a Bedřichem Dlouhým. Pokud si knížku přečtete, objevíte klasika v období jeho mladosti, kdy skládal texty ne nepodobné tomu, co dělají mladí lidé dnes nebo vlastně v kterékoli době. Po sochařství na akademii se Jan Koblasa pustil také do studia scénografie na DAMU, doba mu přišla natolik absurdní, že chtěl založit absurdní divadlo. Jeho scénografická činnost je velmi rozsáhlá, od spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou ještě v Čechách, až po významné mezinárodní produkce. Ale uvažovat o prostoru obydleném sochou jako o scéně, je prospěšné i pro i sochařství, které má svůj divadelní rozměr. Víme, že instalace dokáže jednotlivým sochám, natož celé výstavě, pomoci nebo ublížit. A sochaři velmi dobře chápou hmotu, ale i prostor, který může socha nebo soubor soch opanovat, ovládnout nebo se v něm ztratit.


 

Koblasovy sochy jsou mlčenlivé, vyzařují poselství stoického klidu a věčného trvání. Není to zobrazování, spíše rozhovor s materiálem. Andělé mají za úkol záchranu, výchovu a spásu lidstva a každého z nás, nejspíš jednoho po druhém. Jejich formy mají kubické tvary odpovídající inspiraci přicházející od dřeva, dřevěných špalíků a odřezků. V něčem je Koblasa blízko lidovému umění a přírodní mystice. Ostatně sochař je zvyklý na život s anděly, vyjádřil se dokonce, že mu diktují andělé. Dřevěné sochy tu zastupují Jarní ptáci z poslední doby, jsou tím nejbarevnějším, co sochař dosud vytvořil, jejich barvy jsou jako zpěv. Zpěv se dá sochařsky vyjádřit jen velmi obtížně, ale barvy dokáží měkkost a oblouk melodie zpřítomnit vždycky.


Dole v podzemí jsou nainstalovány práce z kovu, bronzu, cínu, dřeva, pálené hlíny. Cínové sošky nejsou hladké a oblé, jak se pro kov sluší, mají spíše narostlý organický tvar připomínající starý vánoční zvyk odlévání cínu do vody. Sochaři stačí na vyjádření jakéhokoliv myslitelného tématu lidské tělo. Skrze tělo dokáže sdělit vše, celý svůj pohled na pravdu, na vesmír a lidstvo. Figurou se dá vyjádřit celý kosmos
a hlavou jeho jedna malá, ale velmi podstatná část: jak člověk svět vidí. Hlavy mohou být posly, diváky, herci i svědky, Odysseem nebo Hamletem, Buddhou, Franzem Kafkou nebo Dámou s kaméliemi.
 


Jan Koblasa a galerista Luboš Jelínek

Pracovní metodou Jana Koblasy je jeho vzdělanost, kultivovanost a empatie k zemi i lidem, mýtickým představám, náboženským a historickým zkušenostem, filozofickým úvahám, literárním příběhům, které dohromady dávají hluboce pravdivý obraz lidské kultury. Zajímá ho sepětí člověka se zemí. Život, který
z jejího povrchu povstává a do níž se také navrací. Vyjádření pradávného a věčného, stále přetrvávajícího - toho, co zůstává. Věřím, že galerista Luboš Jelínek už si představuje, jak krásně by vypadal některý Král, Svědek nebo Anděl Jana Koblasy na některém z nedalekých vrchů u Chrudimi. Určitě i přesně ví, na kterém. Věřím, že česká země by ještě nejméně jednu sochu evropského a hluboce českého sochaře Jana Koblasy unesla a byla by díky ní o něco krásnější a posvátnější.
                                                                                                          Martina Vítková

 

 

 






 

home