Jan Koblasa

Monumentální miniatury



 

 


                                                                                                              Jan Koblasa v svém hamburkském ateliéru, 6. srpen 2015

 

Jan Koblasa je nejmonumentálnější český sochař.

A to i přesto, že žije v Hamburku.

Jeho práce je srozumitelná po celém světě, a také ji po celém světě najdeme. Jeho oltáře, brány, ukřižovaní, králové, strážci, mezníky, oběti či pastýři stojí v krajině od Venezuely přes Washington, Egypt, Izrael až po Evropu. Mnozí ho díky tomu považují za světoobčana, který může a chce pracovat kdekoli na světě, na jakémkoli dobrém místě. S postmodernou a filozofií Gillo Dorflese a Felixe Guattariho přišla vize nomádství elit jako něčeho zcela přirozeného, ale Jan Koblasa byl nomádem nedobrovolným. Okupace země bratrskými vojsky ho zastihla v necelých šestatřiceti, v nejlepší formě v Itálii, kam si odjel rozšířit legální pracovní pobyt z Kielu. Právě Muthesius Hochschule v Kielu mu nakonec poskytla azyl. Stal se zakladatelem zdejší monumentální sochařské školy a až do roku 1998 ji vedl, získal zde profesuru. Bravurně, ale nikoli snadno, se mu podařilo vytvořit si specifický prostor ve spektru německého sochařství, je zde považován za jednu z tvůrčích hvězd, zúčastnil se mnoha soutěží a řadu svých návrhů mohl zrealizovat.

Jedno je jisté, kdyby tento český sochař zůstal po roce 1968 v Čechách, jen těžko by mohl dělat sochy. Být sochařem nelze realizovat do šuplíku – a sochařem jsem chtěl zůstat[1], říká k tomu Jan Koblasa v jednom z rozhovorů. Koblasovo češství je v jeho sochách a v jeho životě stále patrné, jakkoliv k němu přibývají znaky a vlivy nové. V základu jeho sochařského názoru stojí osobní zkušenost s tradicí gotickou, barokní, secesní – jak sám zmiňuje, ovlivnily ho hlavy gotických světic, jejichž sladkost jsem studoval a důvěrně znal, ty české madony – a divoký duktus matyáše brauna – stavebnost brokoffovu a modelaci brandlovu, ale i mystiku bílkovu, gutfreundovu a kubištovu stavebnost a věcnost.[2] Svou domovinu si sebou nese světem jako hvězdu i jako břímě. V tom se podobá mnoha dalším skvělým osobnostem, jako byl Hollar, Komenský a mnozí jiní nechtění vlastenci bez domova, hořcí exulanti, jejichž sláva vyrostla za hranicemi země a ve vlasti pro ně nezůstalo dobrého slova[3].

Svoboda nemá hranice a právě ona přemíra svobody v sobě vedla sochaře být stále sám sebou, Janem Koblasou, kamkoli přišel. V tom byla jeho síla.

 

Čím se řeč a formy jeho soch tak dobře prolínají s různým prostředím a evropskými i neevropskými kulturami? Vycházejí z mýtu země.

Koblasovy sochy jsou mlčenlivé, vyzařují poselství stoického klidu a věčného trvání. Není to zobrazování, spíše rozhovor s materiálem a prozkoumávání kolektivního nevědomí. To nejzákladnější, nejelementárnější a nejstarší uvnitř člověka je společné celému lidstvu. Kolektivní nevědomí je vlastně to, co všechno bychom o světě, jeho původu a smyslu věděli, kdybychom přestali poslouchat svá ega.

Určitá barokní marnotratnost, která byla vlastní Koblasovým sochám v šedesátých letech, se proměnila dotekem s německou protestantskou prostotou a neokázalostí. Tvary se zjednodušily, aniž by ztratily plasticitu, naopak, získaly mnohem širší smysl, obsah a váhu.

Pracovní metodou Jana Koblasy je jeho vzdělanost, kultivovanost a empatie k zemi i lidem, mýtickým představám, náboženským a historickým zkušenostem, filozofickým úvahám, literárním příběhům, které dohromady dávají hluboce pravdivý obraz lidské kultury. Zajímá ho sepětí člověka se zemí. Život, který z jejího povrchu povstává a do níž se také navrací. Vyjádření pradávného a věčného, stále přetrvávajícího - toho, co zůstává.

K senzibilitě a poučenosti se přidává neobvyklá razance a důslednost provedení. Jan Koblasa je neuvěřitelně pracovitý sochař. Kreslí, seká, modeluje, vybírá dřevo nebo kámen, opracovává materiál, převáží ho, diskutuje se zadavateli prací do veřejného prostoru, přemlouvá jejich architekty, chodí po výstavách, vyučuje, navrhuje kostýmy a masky pro divadlo, studuje místa vybraná pro sochy. Ale není jen sochař, je i malíř, kreslíř, grafik, básník, spisovatel, jevištní výtvarník a pedagog. Historička umění Mahulena Nešlehová ho popsala jako typ umělce renesančního rozletu a barokní nátury a Ilona Víchová v něm vidí bojovníka s duší poety.

 

Chrudimská galerie Světlany a Luboše Jelínkových opět objevuje pro české umění něco nového – a to velkorysou monumentalitu v komorních sochách a plastikách Jana Koblasy. Autor není v Chrudimi zastoupen poprvé, už v roce 2008 galerie představila tři stovky jeho grafických listů, včetně nejslavnějšího cyklu – Apokalypsy reagující na poslední biblickou knihu, Zjevení Svatého Jana nebo gotickéhoTotentanz.

Bronzové práce z vybraného souboru monumentálních miniatur souvisejí s realizacemi v životním i nadživotním měřítku. Zajímavé je, že jde o ověření v odlišných materiálech. Například bronzová Rusalka (2003) a Vodník z téhož roku jsou ve figurálním měřítku z barveného dřeva. Jiné drobné bronzové práce jsou variantou velké modré obětní sochy Mrtvá matka (1991), díla Abraham a Izák (1989), Adam a Eva (2009) a Zlatý býk. Nejde o modely, spíše o intimní alternativu k pracem přesahujícím jakékoliv soukromé měřítko, k tématům určeným do veřejného prostoru. Ani malý rozměr neubírá Koblasovým sochám na monumentalitě a velkoleposti.

Andělé (1995) mají za úkol záchranu, výchovu a spásu lidstva a každého z nás, nejspíš jednoho po druhém. Jejich formy odpovídají dřevěným modelům, mají tytéž kubické formy. V něčem je Koblasa blízko lidovému umění a přírodní mystice. Ostatně sochař je zvyklý na život s anděly, vyjádřil se dokonce, že mu diktují andělé.

Jakmile se jednou usídlili, dirigují mé pohyby. Moje ohmatávání. Jakmile se usídlili, zmírňují potíže. Jsou velkorysí. Krutí. Nemilosrdní. Honí mě. Zatínají ostruhy. Ignorují bolest mého těla.[4]

Před touto bronzovou novou dobou vznikaly drobnější práce z mořeného dřeva. I tak působily velmi sochařsky, tesařsky, jako fragmenty stavby labyrintu. Viz Labyrint srdce, Touha obejmout (1969). Zcela odlišní jsou Jarní ptáci (2014) z polychromovaného dřeva. Jarní ptáci jsou jako život v zahradě. Jejich přítomností se svět stává náhle mnohem barevnější, a to hned po ránu. Jejich formy jsou rozložité, jako pařezy nebo špalky pro sedavou meditaci v sadu, řezané tak, že připomínají diamantový brus.

Vystavené cínové sošky Ženská sedící figura a Anděl nejsou hladké a oblé, jak se pro kov sluší, mají spíše narostlý organický tvar upomínající na starý vánoční zvyk odlévání cínu do vody.

Kamenné mramorové hlavy jsou drobnými Lamenty (1970) nebo Buddhy (1974 - 5). Hlava je starým sochařským tématem, figurou se dá vyjádřit celý kosmos a hlavou jeho jedna malá, ale velmi podstatná část: jak člověk svět vidí. Hlavy mohou být posly, diváky, herci i svědky, Odysseem nebo Hamletem. Zvláštním cyklem jsou okřídlené postavy Níké (1984 - 5) z carrarského mramoru.

Keramická hlína jako snadno dostupný materiál dovoluje experimenty. Autor vytváří malované vázy a vázy s rytými kresbami. Ze šamotu je vymodelován hravý a přece majestátní Lev. S pálenou a engobovanou hlínou pacoval Koblasa na keramickém sympoziu v Klenové (2012), kde vznikl soubor inspirovaný barokními sochami v nikách Barokoko.

            Koblasovy sochy, ať už velké nebo malé, jsou tak trochu herci, byly obdařeny jasnými gesty antické tragédie, občas se vloudila i typická česká jadrná groteska. Rozměr je pro Koblasu jen praktická záležitost, netýká se smyslu sochy. Také stále a neústupně trvá na obsahu, jakkoli je dramatický a literární i v době, kdy chtělo být sochařství spíše čistotou forem. Je totiž přesvědčen, že morální hodnoty přímo souvisí s estetickým nazíráním. A toto ztotožnění etiky a estetiky je z jeho díla dodnes patrné. A velmi pravděpodobně je také po vzoru Vladimíra Boudníka i Jan Koblasa přesvědčen, že umění může sehrát mesiášskou roli a může zachraňovat člověka před jím samým.

            a přece jde jenom o to – nezapomenout PROČ jsem vůbec začal dělat umění, co mne k tomu vedlo – co nutilo – co bylo třeba říci – a co je třeba říci teď[5]

 

         Jan Koblasa se narodil 5. října 1932 v Táboře. Vystudoval gymnázium v Teplicích, kam se rodina roku 1945 přestěhovala a po té pražskou Akademii výtvarných umění (1952 – 1958). Prošel sochařskými ateliéry O. Španiela, J. Laudy a K. Pokorného. Díky svému záměru založit absurdní divadlo absolvoval také rok studia scénografie na DAMU u F. Tröstera. Později pracoval pro režiséra Otomara Krejču, realizoval masky do Topolovy hry Konec masopustu, ale i řadu divadelních a baletních představení, například Lorenzaccia pro mezinárodní festival v Avignonu.

            Společně s Karlem Neprašem, Bedřichem Dlouhým a Rudolfem Komorousem založil uměleckou skupinu Šmidrové a také hrál na eufonium ve Šmidřím dechovém tělese. Inicioval a organizoval dvě neoficiální vystoupení mladé generace autorů, ateliérové výstavy Konfrontace 1960 a 1961. První významnou výstavu v Teplicích společně s Mikulášem Medkem pojednal jako skutečnou show tehdejší tajemník obou umělců, herec Pavel Landovský. Skutečně kultovní je spolupráce s Mikulášem Medkem na oltáři a interiéru kostela v Jedovnici ještě ze šedesátých let. Před emigrací stihl Jan Koblasa vytvořit a instalovat obří objekt-reliéf na letišti v Ruzyni.

Je autorem řady grafických cyklů v mnoha technikách, nejslavnější je hlubotisková Apokalypsa, ale pracuje také se serigrafií, monotypem a počítačovou grafikou. Vedle výtvarného umění se věnuje také hudbě a literatuře, zvláště poezii, kterou často ilustruje. Co bychom možná nečekali, v padesátých letech zpíval jeden rok v teplické operetě, pamětníci vzpomínají na jeho sytý baryton.

Když bratrská vojska vstoupila v srpnu roku 1968 do ČSSR, byl Jan Koblasa právě v Miláně a domů už se nevrátil, také protože byl za opuštění republiky (vlastizradu) odsouzen k devítiletému trestu odnětí svobody. Usadil se v severním Německu a v roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Hochschule obor volné plastiky, kde 30 let vyučoval. V letech 2002 - 2005 vedl Ateliér sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze.

Jan Koblasa je nejen neúnavný sochař, ale i aktivní cestovatel, za poznáním a díky své práci se mu podařilo projet prakticky celý svět. Jeho sochy se staly zcela přirozenou součástí německého a evropského umění. V domácím veřejném prostoru je zatím jeho soch poměrně poskrovnu: mj. park Gustava Mahlera v Jihlavě (2010), Rodina v Mikulově,  kaplička v Bílce pod Milešovkou. Velká pískovcová skulptura je také v Hořicích díky mezinárodnímu sympoziu a též nedaleko Kuksu.

Česká i světová soukromá i státní muzea umění sbírají, opatrují a vystavují Koblasovo sochařské, malířské a grafické dílo. Dvě rozsáhlé monografie doprovázející reprezentativní výstavy připravili Mahulena Nešlehová (2002) a Zdeněk Primus (2015). Jan Koblasa je autorem knihy básní O tom (2006) a třech vzpomínkových knih založených na svých autentických denících. Záznamy z let padesátých a šedesátých (2002), Emigrace: vstávání z mrtvých se živým nedaří (2011) a Konec exilu: cizinec mezi svými (2014) mapují po dvacetiletých úsecích umělcovu kariéru. Žije a tvoří v Hamburku a v Praze.

                                                                                                                                                         Martina Vítková


 

[1]    PRIMUS, Zdenek. Jan Koblasa: dílo ve dvou retrospektivách = das Werk in zwei Retrospektiven. Praha: KANT, 2015, 183 s. ISBN 978-80-7437-160-8. s. 94

[2]    KOBLASA, Jan. Záznamy z let padesátých a šedesátých. 1. vyd. Brno: Vetus Via, 2002, 341 s. ISBN 80-86118-70-3.

[3]    Galerista Luboš Jelínek v této souvislosti k otázce Čechů ve světě podotýká: Škoda, že si nejlepší lidi vyženeme, nechlubíme se jimi, zašlapáváme je.

[4]    KOBLASA, Jan. Záznamy z let padesátých a šedesátých. 1. vyd. Brno: Vetus Via, 2002, 341 s. ISBN 80-86118-70-3.

[5]    KOBLASA, Jan. Emigrace: vstávání z mrtvých se živým nedaří. Vyd. 1. Praha: Jan Placák - Ztichlá klika, 2011, 403 s. ISBN 978-80-903898-7-8.

 

 

 


 





 

home